3.6.8.4
Rozsah a způsob náhrady škody v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
JUDr. Eva Dandová
Zákoník práce obsahuje úpravu práv, která může postižený zaměstnanec v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání uplatnit vůči odpovědnému zaměstnavateli, v jakém rozsahu za škodu odpovídá. Jedná se o náhradu za:
• ztrátu na výdělku
• bolestné a ztížení společenského uplatnění
• jednorázovou náhradu při skončení pracovního poměru
• účelně vynaložené náklady spojené s léčením
• věcnou škodu¨
• jednorázová náhrada při zvlášť závažném ublížení na zdraví.
V případě, že zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel - též v rozsahu své povinnosti k náhradě škody – povinen poskytnout:
• náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením
• náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem
• náhradu nákladů na výživu pozůstalých
• jednorázová náhrada pozůstalých
• náhradu věcné škody.
Pokud se týká náhrady za ztrátu na výdělku, tak tento pojem v době zahrnuje dva druhy náhrad a to
• náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
• náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po skončení pracovní neschopnosti.
Platí obecná zásada, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe.
NahoruNáhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti – jak vyplývá ze samotného názvu této náhrady – se poskytuje zásadně poškozenému zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je uznán práce neschopným. Tato náhrada se tedy neposkytuje v případech, kdy zaměstnanec sice utrpí pracovní úraz, ale nečerpá pracovní neschopnost, např. se zlomenou rukou chodí i nadále do práce. V takovém případě poškozenému vzniká právo jen např. na bolestné a ztížení společenského uplatnění či na věcnou škodu.
Podle ZP platí, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 ZP nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského. Tím se reaguje na skutečnost, že po dobu prvních 14 kalendářních dnů pracovní neschopnosti poskytuje zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu nebo odměny z dohody zaměstnavatel a že dávky nemocenského se poskytují až od 15. dne pracovní neschopnosti.
Vzhledem k tomu, že v r. 2019 byla zrušena tzv. karenční doba (doba prvních 3 dnů dočasné pracovní neschopnosti), po kterou se neposkytovala náhrada mzdy nebo platu podle § 192 ZP po dobu pracovní neschopnosti, platí obecně, že náhrada za ztrátu na výdělku přísluší za celou dobu pracovní neschopnosti, resp. i při další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
V návaznosti na nový systém poskytování dávek nemocenského zavedený zákonem o nemocenském pojištění od 1. ledna 2009 se změnil vzorec výpočtu této náhrady takto
NŠ = PV – (NM (P) + DN)
přičemž
• NŠ se rozumí náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti neboli náhrada škody,
• PV se rozumí výdělek poškozeného před vznikem škody zjištěný z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období,
• NM (P) se rozumí náhrada mzdy nebo platu při dočasné pracovní neschopnosti podle § 192 a násl. ZP nebo náhrada z dohody podle § 194 ZP
• DN se rozumí dávky nemocenského za u dobu trvání pracovní neschopnosti od 15. kalendářního dne pracovní neschopnosti
Jde tedy o rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (tedy před vznikem pracovní neschopnosti) na straně jedné a náhradou mzdy, platu nebo odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr po dobu pracovní neschopnosti podle § 192 ZP, resp. § 194 ZP a dávkami nemocenského na straně druhé. Zásadně nesmíme vznik škody spojovat je škodnou událostí – se vznikem pracovního úrazu nebo datem, kdy byl vydán posudek o přiznání nemoci z povolání.
Průměrný výdělek se vypočítává podle zásad obsažených v ZP, ze mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Ve většině případů je rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku předchozí kalendářní čtvrtletí. Pokud je to však pro zaměstnance výhodnější, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok.
Pokud se týká dávek nemocenského, je třeba také upozornit, že byly - li poškozenému zaměstnanci dávky nemocenského stanoveny jen ve výši 50% podle zákona o nemocenském pojištění (např. úmyslné sebepoškození nebo opilost zaměstnance) nebo když byly dávky nemocenského pojištění dočasně sníženy nebo odňaty z důvodu porušování léčebného režimu, stanoví se náhrada škody do "plné" výše dávek. Objektivní povinnost zaměstnavatele k náhradě škody je velice široká, ale má také své meze.
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti na rozdíl od náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jednorázovou dávkou, která se musí vypočítat celkově za celé období pracovní neschopnosti, byť by toto mělo trvat např. celý kalendářní rok. Nicméně ZP zdůrazňuje, že náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů na výživu pozůstalých vyplácí zaměstnavatel pravidelně jednou měsíčně.
Dále je třeba upozornit ještě na jednu důležitou zásadu, a to že náhrada škody se vypočítává při každé pracovní neschopnosti zvlášť, byť by v důsledku jednoho a téhož pracovního úrazu byl zaměstnanec práce neschopen např. desetkrát. To v praxi znamená, že když zaměstnanec z důvodu jednoho pracovního úrazu – např. úrazu kolena bude v průběhu následujících let práce neschopen třeba pětkrát, bude se vždy vycházet z průměrného výdělku zaměstnance vždy před vznikem konkrétní škody.
Tak tomu není jedině v případě, že zaměstnanci před vznikem škody příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tehdy se zaměstnanci poskytne náhrada do výše částky, do které by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl neschopen práce. Přitom se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje nemocenské. To v praxi znamená, že do základní rovnice výpočtu se místo průměrného výdělku dosadí průměrný výdělek používaný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a třeba tzv. valorizovaný (tedy zvýšený podle příslušných nařízení vlády).
Jinak je třeba ještě podotknout, že z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti stejně jako z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se odvádí záloha na daň z příjmu fyzických osob. Pojistné na zdravotní pojištění se z této náhrady nestanoví, neboť ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, platí, že vyměřovacím základem u zaměstnance v pracovním poměru je úhrn příjmů zúčtovaných mu zaměstnavatelem v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů, jimiž jsou mimo jiné náhrady škody podle § 369 až 393 ZP, nyní podle § 271a až § 271u ZP. Obdobnou úpravu obsahuje i § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
NahoruNáhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
V praxi to jsou vlastně veškeré případy, kdy zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání byl převeden na jinou práci, musel změnit zaměstnání nebo zkrátit svůj pracovní úvazek a na základě toho došlo k poklesu jeho výdělku, tedy vznikla mu škoda. Vzniku této škody nakonec nemusí přímo bezprostředně předcházet pracovní neschopnost, u nemocí z povolání, kdy se poškozený léčí ambulantně, často dochází k situacím, že zdravotní stav poškozeného graduje tak, že dotyčný musí změnit zaměstnání, aniž by tato změna bezprostředně navazovala na pracovní neschopnost.
Podstata náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je v tom, že se porovnává průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před vznikem škody (před převedením na jinou práci, při změně pracovního úvazku nebo jiné změně pracovního poměru v důsledku pracovního úrazu) s výdělkem dosahovaným po vzniku škody. Z pohledu teorie pracovního práva se v současné době hradí zaměstnanci skutečná škoda, tedy plná výše toho, co mu v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání uchází.
Pro úplnost je třeba připomenout, že tomu tak nebylo vždy. Až do novely starého ZP provedené zákonem č.74/1994 Sb. s účinností od 1. 6. 1994 se hradila poškozeným zaměstnancům ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do tzv. redukovaného průměrného výdělku, což ve svém důsledku znamenalo, že vlastní náhrada byla v řadě případů o stovky korun nižší než by poškozenému skutečně náležela. Při novele starého ZP v roce 1994 zavedl zákonodárce náhradu skutečné škody, nicméně i to nakonec nemohl udělat paušálně a musel některým postiženým ponechat i do budoucna výpočet podle staré právní úpravy v případech, kdy to bylo pro postižené výhodnější. Z toho důvodu si musíme stručně připomenout i principy této úpravy, protože lidé, kterým vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti před 1. 6. 1994, ještě tuto náhradu pobírají.
Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti před 1. 6.1994
V řadě případů, u tzv. starých úrazů, tj. úrazů z doby před výše citovanou novelou ZP je třeba při výpočtu vycházet ze vzorce pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku podle právní úpravy § 195 starého ZP platného v období let 1989 – 1994 a pak si musíme připomenout, že tehdy platily následující rovnice výpočtu:
-
NŠ = RPV – V nebo
-
NŠ = RPV – ID nebo
-
NŠ = RPV – (ČID + V),
kde NŠ se rozumí náhrada škody, tedy náhrada za ztrátu na výdělku,
RPV redukovaný průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody podle pravidla do 3000 Kč plná výše nad tuto částku pouze 75% a upravený ve smyslu valorizačních předpisů
ID znamená invalidní důchod v původní výši,
ČID znamená částečný invalidní důchod, též v původní výši,
V výdělek zaměstnance po vzniku škody.
Toto omezení pouze neplatilo, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený zaměstnanec. Z důvodů hodných zvláštního zřetele mohl soud rozhodnout, že toto omezení neplatí též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí, které se nedopustil postižený zaměstnanec. V praxi ale tyto případy byly většinou řešeny soudní cestou, takže by ani neměly činit výkladové problémy.
V těchto případech však se musí vypočtená náhrada za ztrátu na výdělku zvýšit o 20% a následně zdanit v souladu s čl. V zákona č. 160/1993 Sb. V té souvislosti je třeba vysvětlit důležitou okolnost a to, že před 1. 6. 1994 se do rovnice výpočtu náhrady škody dosazovala pouze původní výše invalidního nebo částečného invalidního důchodu a k jejich dalším valorizacím – jak vyplývalo z výslovného § 195 ZP – se nepřihlíželo. Protože novela ZP – v r. 1994 zavedla náhradu škody do plné výše, a to i pro poškozené a pozůstalé po poškozených, kterým náhrada příslušela před 1. červnem 1994, a že to platilo i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta, znamenalo to v praxi snížení vlastní náhrady zejména postiženým, kteří byli poživateli částečných invalidních důchodů (od r. 1990 byly totiž důchody valorizovány podstatně více jak výdělky poškozených). Proto musel Ústavní soud rozhodnout, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady na výživu pozůstalých se u tzv. starých náhrad podle nové právní úpravy provede jen, je-li to pro zaměstnance či pozůstalé příznivější.
Je třeba také připomenout ještě jednu skupinu tzv. starých náhrad a to náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při vzniku invalidity (částečné invalidity) náležejících před 1. lednem 1993, tedy před zavedením nové daňové soustavy. U těch se musí výsledná částka náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti před zdaněním valorizovat o 20 %. Důvodem je, aby se náhrada za ztrátu na výdělku stejně jako mzda zaměstnance mohla zdanit. Pojistné na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti stejně jako zdravotní pojištění se z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ani u starých ani u nových postižených neodvádí.
Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 6. 1994 do konce r. 2009
Ustanovení o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti V druhém ZP převzal věcný základ z § 195 starého ZP a doplnilo jej některými změnami. Vyjádříme-li si základní vzorce výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vyplývající z této právní úpravy, pak můžeme zapsat toto
• NŠ = PV – PID, nebo
• NŠ = PV – (ČID + V), nebo
• NŠ = PV – V .
kde NŠ se rozumí náhrada škody, tedy náhrada za ztrátu na výdělku,
PV průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody upravený ve smyslu valorizačních předpisů
PID znamená plný invalidní důchod momentálně vyplácený snížený však o částku 220 Kč
ČID znamená částečný invalidní důchod též momentálně vyplácený snížený však o částku 220 Kč
V výdělek zaměstnance po vzniku škody.
Znovu opakujeme, že průměrný výdělek se musí zjišťovat k okamžiku vzniku škody a ne k okamžiku vzniku úrazu nebo přiznání nemoci z povolání. To v praxi znamená, že průměrný výdělek stanovený pro výpočet této náhrady nemusí být vždy totiž shodný s průměrným výdělkem rozhodným pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.
V neposlední řadě je třeba upozornit na zásadu, a to že ke snížení plného nebo částečného invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.
NahoruVýpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po 1. lednu 2010
Dne 1. 1.2010 nabyla účinnosti významná novela zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, která zavedla do důchodového pojištění tzv. první etapu důchodové reformy a představuje soubor opatření s tím související. V souvislosti s tím se změnila i koncepce invalidních důchodů i invalidity jako takové. Zákon již nerozeznává dva druhy invalidních důchodů – plný a částečný. Nově je osobám z důvodu jejich invalidity poskytována jediná dávka důchodového pojištění – invalidní důchod. Její výše je ovšem rozdílná podle toho, který ze tří stupňů invalidity u konkrétního pojištěnce nastal. Do těchto invalidních důchodů v novém pojetí se k 1. 1. 2010 podle přesných zákonných pravidel transformují i plné a částečné invalidní důchody přiznané v období do konce roku 2009. Tyto změny byly provedeny ze zákona.
Obecně platí, že pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla
• nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
• nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,
• nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.
Vyjádříme-li si základní vzorce výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vyplývající z nyní platné právní úpravy, pak můžeme zapsat toto
• NŠ = PV – (ID I. či II. stupně + V), nebo
• NŠ = PV – V
kde NŠ se rozumí náhrada škody, tedy náhrada za ztrátu na výdělku,
PV průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody upravený ve smyslu valorizačních předpisů
ID znamená invalidní důchod snížený o částku 220 Kč
V výdělek zaměstnance po vzniku škody.
NahoruObecně k výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Při výpočtu této náhrady se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodů podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, např. prací přesčas, prací ve vedlejším pracovním poměru apod.
Druhý ZP ještě řeší situaci, kdy zaměstnanec, který pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, onemocní obecnou chorobou, tedy kdy jeho pracovní neschopnost není v přímé příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví, pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Obecně platí, že náhrada za ztrátu na výdělku dobu pracovní neschopnosti přísluší pouze, je-li pracovní neschopnost v přímé příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví. V případě, že zaměstnanec – jenž pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti – onemocní obecnou chorobou - musí se do rovnice výpočtu náhrady se v tomto případě dosadit výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského podle zákona o nemocenském pojištění. Tuto situaci je v praxi třeba důsledně odlišovat od situace, kdy zaměstnanec je opětovně uznán práce neschopným, ale pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
Dále ZP řeší situace, kdy zaměstnanec bez vážných důvodů odmítne nastoupit do práce, která mu byla zajištěna nebo když si bez vážných důvodů opomene určitou částku vydělat. V tomto případě se do rovnice výpočtu náhrady škody vloží výdělek vyšší než skutečně dosažený. Za staré právní úpravy platilo, že jestliže zaměstnavatel prokáže, že postižený dosahuje ze své viny v zaměstnání po pracovním úrazu, popřípadě po zjištění nemoci z povolání nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu, popřípadě po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Principy této úpravy byly převzaty i do nové úpravy. V praxi znamená, že do rovnice výpočtu náhrady škody se zaměstnanci namísto dosaženého výdělku v příslušném měsíci dosadí výdělek, jehož dosáhli ostatní zaměstnanci konající u zaměstnavatele stejnou práci.
Velice často řešenou otázkou v praxi je, jak postupovat v případě výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku za situace, že je zaměstnanci dána odpovědným zaměstnavatelem výpověď a tento se stane nezaměstnaným. Tato situace nebyla starým ZP řešena, takže praxe se řídila zásadně jen judikaturou. Prvotně je totiž ozřejmit důvod, pro který byla zaměstnanci dána výpověď nebo pro který s ním byl skončen pracovní poměr. V případě, že se jednalo o tzv. organizační důvody na straně zaměstnavatele, pak podle konstantní judikatury poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody).
Konstantní judikatura zastávala také názor, že podpora v nezaměstnanosti, resp. dříve hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání není výdělek a nelze to tudíž zohledňovat ve výši náhrady za ztrátu na výdělku. Z toho důvodu i v případě, když např. poškozený zaměstnanec po skončení pracovního poměru nezíská zaměstnání a je veden na úřadu práce, jako uchazeč o zaměstnání je třeba vždy dosadit do rovnice výpočtu náhrady škody nějaký výdělek. Podpora v nezaměstnanosti však výdělek není. V případech, kdy žádný výdělek zaměstnance zjistit nelze (např. poškozený byl dlouhá léta v invalidním důchodu III. stupně a nyní došlo ke zlepšení zdravotního stavu a přiznání pouze invalidního důchodu I. nebo II. stupně) pak i judikatura připouští použití minimální mzdy (v daném případě minimální mzdy pro částečné invalidní důchodce).
To vše byla právní východiska pro stávající právní úpravu. Zaměstnanci vedenému v seznamu uchazečů o zaměstnání přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity. Za jeho výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje minimální výdělek ve výši minimální mzdy podle ZP. Pokud zaměstnanec pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, přísluší mu po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.
Poslední novela ZP provedená zákonem č. 285/2020 Sb. změnila princip uplatňování tzv. stop výdělku poté, co skončí registrace nezaměstnaného poškozeného zaměstnance u úřadu práce. Podle poznatků praxe to vytváří negativní motivační překážku pro opětovné zapojení poškozených zaměstnanců do řádného efektivního pracovního uplatnění ať už formou závislé činnosti nebo podnikání, podporuje tzv. černý trh práce a podporuje udržování stavu nezaměstnaných za situace, kdy jejich nezaměstnanost by již nebyla nezbytně nutná. Uplatňování tzv. stop výdělku také znamená zvýšenou administrativní dokladovou náročnost likvidační praxe odpovědných zaměstnavatelů i pojišťoven při řádném a včasném uspokojování nároků poškozených zaměstnanců.
Z toho důvodu nyní ZP obsahuje zásadu, že po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje podle obecného pravidla výpočtu (viz výše).
Dále pak zásadně platí, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se poskytuje nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší zaměstnanec 65 let věku nebo do data přiznání starobního důchodu, je-li důchodový věk vyšší než 65 let a že zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit do práce, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl zaměstnanec dosáhnout za práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel tedy zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat.
Při vlastním výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti např. za delší období nazpět je hlavní problém v tom, že je třeba důsledně postupovat podle jednotlivých období a přesně vypočítat náhradu za ztrátu na výdělku za každé dané období zvlášť. Je třeba přesně postupovat jednak podle valorizačních předpisů a často ještě podle valorizací důchodů.
NahoruValorizace průměrných výdělků
Jak jsme si zdůraznili výše, zjišťuje se vždy průměrný výdělek k určitému momentu – ke vzniku škody. K tomuto datu se vypočte průměrný výdělek a tento pak platí bez ohledu na to, zda se náhrada za ztrátu na výdělku poskytuje dotyčnému poškozenému rok nebo třicet let. Proto, aby reálná hodnota poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v průběhu let neklesala, vložil zákonodárce již starého ZP zmocnění pro vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upravila podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku roku. To platí dvojnásob nyní.
Tato ustanovení bývají v praxi nazývána valorizačními opatřeními, neboť na jejich základě vláda upravuje - valorizuje průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s vývojem mezd. V letech 1996 byla tato nařízení společně pro pracovněprávní valorizaci i pro občanskoprávní valorizaci.
Dále také počínaje rokem 2005 jsou vydávána i nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých a o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (úprava náhrady), takže se nařízení vlády upravuje valorizaci nejen náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ale i náhrady na výživu pozůstalých.
K dnešnímu dni bylo vydáno na základě celkem 30 34 valorizačních předpisů, 29 33 prováděcích nařízení vlády a jeden zákon. Prvních šest valorizačních předpisů (do roku 1995) se zabývalo pouze náhradou za ztrátu na výdělku podle ZP. Počínaje nařízením vlády č. 298/1996 Sb. byla zavedena praxe provádět pracovněprávní i občanskoprávní valorizaci v jednom předpise. To skončilo však v r. 2014 s nabytím účinnosti nového OZ a nyní jsou vydávaná valorizační nařízení vlády opět pouze pro pracovněprávní účely.
Od roku…
