3.6.8.2
Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu
JUDr. Eva Dandová
NahoruŠkodná událost
Nárok na náhradu škody z události, která by mohla být důvodem vzniku práva na plnění pojišťovny označuje vyhláška č. 125/1993 Sb. jako “škodnou událost“ (ust. § 2 odst. 1). Znamená v podstatě skutečnost, která škodu způsobí, resp. skutečnost, s kterou příslušný předpis spojuje povinnost k její náhradě; tedy povinnost nahradit škodu z titulu pracovního úrazu a nemoci z povolání. Každá škodná událost má svůj okamžik vzniku, který se nemusí shodovat s okamžikem vzniku škody jako takové nebo s okamžikem jejího zjištění.
Okamžik vzniku škodné události a okamžik vzniku škody mají však velký praktický význam pro běh lhůt, během kterých musí být právo na náhradu škody uplatněno a zajištěno, stejně tak i pro dokazování jednoho ze základních odpovědnostních předpokladů, kterým je příčinná souvislost mezi škodní událostí a nastalou škodou.
NahoruŠkoda
Podle všech předpisů upravujících předcházení škodám, zjišťování škod a především povinnost k náhradě vzniklé škody (tedy zejména z OZ a ze ZP), z odborné literatury i z běžné praxe lze "škodu" definovat jako újmu, která nastala na majetku zaměstnavatele, zaměstnance nebo občana, na zdraví či životě zaměstnance nebo občana. Pro vznik povinnosti nahradit škodu však musí jít o újmu vyjádřitelnou v majetkové sféře, to znamená peněžním ekvivalentem. Některé škody (např. vzniklé usmrcením nebo živelnou pohromou) nejsou ale prakticky vůbec nahraditelné nebo není stanovena odpovědnost a povinnost k jejich náhradě.
Škoda může vzniknout buď jednorázově (např. zničením věci) nebo postupně v déle trvajícím procesu (např. ušlý výdělek u škod na zdraví). Škoda se může projevit nebo nastat současně se škodnou událostí nebo kdykoliv později. Dodatečně může dojít také k její modifikaci. Škoda i povinnost k její náhradě se mohou dodatečně zvýšit nebo snížit například na základě rozhodnutí soudu.
Okamžikem vzniku škody, jehož správné zjištění má klíčový význam i pro běh promlčecích nebo prekluzivních (tj. propadných) lhůt, se rozumí okamžik, kdy skutečně došlo ke zmenšení majetku zaměstnance nebo jiného poškozeného, a nikoliv okamžik, kdy se poškozený o hrozící nebo dokonané škodě dozví či dokonce okamžik, kdy je rozhodnutím soudu mu přiznáno právo vymáhat na škůdci, zpravidla zaměstnavateli, škodu formou zaplacení.
Sám obsah pojmu plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním je velice široký. Detailně je propracován dnes již přímo v ZP, a to v § 273 a § 274 ZP.
NahoruZměny obsahu pojmu "škoda"
V r. 2015 provedla novela zákoníku práce podstatné změny, pokud se týká používání termínu "odpovědnost". Nový občanský zákoník totiž termín "odpovědnost" používá pouze ve významu "rodičovská odpovědnost", nebo v souvislosti s pojištěním odpovědnosti a sporadicky v některých dalších ustanoveních, nikoliv však v rámci úpravy odpovědnostních závazků, kde se používají termíny "závazky z deliktů", "náhrada majetkové a nemajetkové újmy" nebo "povinnost nahradit škodu".
V českém právu byl pojem "odpovědnost" používán v právu občanském, pracovním i hospodářském a byl vykládán jako sankční povinnost nastupující v případě porušení zákonem stanovené povinnosti. Proto v řadě ustanovení byl výraz odpovědnost vztahován k povinnosti konat po právu (v souladu se zákonem) a na druhé straně byl vztahován i k ustanovením týkajícím se plnění v případě porušení právní povinnosti. V právní doktríně ani v judikatuře výklad toho pojmu nepůsobil žádné problémy a teorie i praxe si na něj zvykla a dobře si ho osvojila. Nicméně – jak víme od r. 2008, kdy přijal Ústavní soud Nález č. 116/2008 Sb. – zákoník práce se ve vztahu k občanskému zákoníku řídí principem subsidiarity a nemůže používat jiné pojmosloví než občanský zákoník.
Proto také v celé části jedenácté zákoníku práce pojednávající předtím o "odpovědnosti zaměstnavatele za škodu" a o "odpovědnosti zaměstnavatele za škodu" bylo slovo "odpovědnost" a všechny jeho další zejména slovesné tvary nahrazeny slovy "povinnost k náhradě škody". Nicméně na sto procent nebyl zákonodárce důsledný. V pracovní právu je řada pojmů natolik zažitá, že ji již dobře měnit nelze, tak to je např. u dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování nebo u dohody o odpovědnosti za svěřené předměty. V těchto případech zákonodárce nenalezl vhodnou náhradu pojmu odpovědnost a musel ponechat stávající zažité pojmy.
Druhou zásadní změnou byla změna, která zaujme uživatele zákoníku práce hned, když si přečtou název hlavy jedenácté. Ta se dosud nazývala "Náhrada škody" a nyní se nazývá "Náhrada nemajetkové a majetkové újmy". I to souvisí s tím, že zákoník práce byl přizpůsoben občanskému zákoníku.
Nový občanský zákoník neboli osnova totiž důsledně odlišil pojmy "majetková újma" neboli škoda na majetku a "nemajetková újma", u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak.
Škodou je nově označována újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu (např. vytrpěnou bolest) objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Dojde-li např. k poškození zdraví, snížení důstojnosti osoby nebo poškození věci, ke které měla dotyčná osoba zvláštní citový vztah, nejedná se o snížení majetku poškozené (pomíjíme náklady vynaložené např. na lékařské…
