Input:

Knihovna našeho ducha - dlouhodobá paměť

25.6.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

701
Knihovna našeho ducha – dlouhodobá paměť

Jana Vejsadová

Vstoupili jsme do druhé poloviny našeho on-line kurzu a dostáváme se k tomu, co nás znepokojuje nejčastěji: schopnost vybavit si naše léty i studiem nahromaděné znalosti, vědomosti a vzpomínky rychle a v pravý čas.

Dlouhodobá paměť, v níž je máme uložené, z nás činí naprosto neopakovatelné bytosti. Je jen naše a nikdo jiný nemá stejnou. Dokonce ani lidé, kteří s námi sdílejí určité prožitky. Každý z nás má zážitky ve svých vzpomínkách uloženy jinak.

Dlouhodobá paměť slouží k dlouhodobému nebo trvalému uchování informací. Umožňuje, abychom si určitá fakta a události zapamatovali tak dobře, že si je dokážeme znovu vybavit poté, co jsme je vypustili z mysli a zabývali se něčím jiným. Má téměř neomezenou kapacitu a může skladovat tisíce údajů, osobních prožitků či obrazů často po celý život. Bývá proto srovnávána s výkonným počítačem a její kapacita je poměřována miliardami gigabitů. Toto přirovnání je opravdu nutno brát s rezervou. Člověk totiž dokáže využívat jen zlomek svých paměťových možností, a naproti tomu sebevýkonnější počítač zas nedokáže vyprodukovat jedinou vlastní myšlenku, pracuje na základě příkazů a na rozdíl od lidského mozku nezná tvůrčí fantazii.

Přesnější a výstižnější se mi zdá přirovnání dlouhodobé paměti k dobře uspořádané knihovně. Při shromažďování knih i myšlenek se jedná o proces vstupu, uchování a nalezení informace v okamžiku potřeby. Ani v jednom případě to není věc náhody, ale dobře organizovaný systém, determinovaný hlavně zkušenostmi či geny. Uvnitř musí panovat pořádek a řád. Knihy i vzpomínky jsou v obou „úložištích” řádně zpracovány a uloženy podle daného systému. Vede k nim díky pečlivosti zpracovatele vždy několik odkazů (vodítek). K nalezení nebývají jen ledabyle uložené informace, zvlášť v okamžiku, kdy je nutně potřebujeme. Podobnost je také v množství a kvalitě ukládaných informací. Knihovna i lidská paměť se rychle zbavuje těch zdánlivě nepotřebných a zastaralých a později po nich znovu usilovně pátrá.

O nejdůležitějších částech mozku, zapojených do paměťového procesu, jsme podrobně mluvili v 2. lekci našeho on-line kurzu. Víme tedy, že v něm neexistuje jediné centrální místo, kde by byly uložené informace soustředěny. Současné poznatky ukazují, že jsou dlouhodobě skladovány ve stejných strukturách mozku, které se podílejí na jejich úvodním vnímání a pozdějším zpracování. [Hort;Rusina,2007].

Podněty vstupující do dlouhodobé paměti musí být nejprve dobře zpracovány v jednotlivých stádiích, aby mohly být v mozku uloženy a upevněny. Musí být opakován příslušný vzorec nervové aktivity v krátkodobé paměti, čímž se upevňuje paměťová stopa. Není-li aktivována dostatečně, slábne. Při vybavování je informace rekonstruována z částečných stop.

Obsahová struktura dlouhodobé paměti

Dlouhodobou paměť zpravidla dělíme na:

  • deklarativní (vyjádřitelnou slovy),

  • procedurální (nedeklarativní) paměť.

Deklarativní paměť funguje jako zásobník informací, které jsme v průběhu života vstřebali. Rozlišujeme ji na sémantickou a epizodickou.

sémantické paměti máme uložena slova i s jejich významy, obecné informace a naše faktické znalosti o světě, které jsme získali celoživotním učením. Je encyklopedií našeho ducha. Hledáme v ní odpovědi na otázky: jaká je délka rovníku, hlavní města jednotlivých zemí, kdo napsal Božskou komedii, atd. Dobře uložené informace v ní zůstávají zachovány v nezměněné podobě, pokud nezanikne jejich podstata. Na současné události je tato paměť křehká, v souvislosti s událostmi staršího data ji považujeme za trvalou.

Právě v sémantické paměti si budujeme část „mozkové rezervy”. Tu nezbytně potřebujeme jak pro případné poškození mozku, tak i pro jeho stárnutí. Sebemenší rezerva může pozitivně ovlivnit soběstačnost i celkovou kvalitu našeho dalšího života.

epizodické paměti máme uloženy své specifické prožitky a události, které ovlivnily náš život (dětství, včerejší den, kdy jsme naposledy měli chřipku atd.). Díky těmto vzpomínkám můžeme každodenně fungovat, dokážeme je situovat v čase a spojit s určitým místem nebo osobami. Epizodická paměť se zhoršuje s přibývajícím věkem, ale není spolehlivá ani v mládí. Často podléhá zkreslování pod vlivem našich okamžitých pocitů. Máme tendenci si určité příhody při pozdějším vybavení zkrášlovat a nepříjemné zážitky potlačovat. Nechceme se s nimi trápit. Jsme-li v dobré psychické kondici, tuto kontrolu dobře zvládáme sami. To, co je spojeno s velmi silnou emocí, nikdy nezapomeneme (odpustit to mohu, ale nemůžu to vymazat z paměti). Potěšující pro nás je fakt, že paměť našeho životního příběhu je nezměřitelná, přesto však obohacuje naši znalost světa, tzn. naši sémantickou paměť.


Příkladem může být setkání spolužáků na abiturientském večírku. Na tom prvním, po pěti letech, máme ještě docela čerstvé vzpomínky na nepříjemné zkoušení, na učitele, který si na nás zasedl atd. Po deseti a více letech už si vzpomínáme jen na ty příjemnější a obzvlášť podařené společné zážitky. Už víme, že léta strávená ve škole byla ta nejhezčí a prakticky bezstarostná. Když se setkáme po třiceti letech, vzpomínáme už i na zasedlého učitele s úsměvem a s vědomím, že to byl právě on, kdo nás toho nejvíc naučil.

Procedurální paměť je typem dlouhodobé paměti, v níž máme uloženy naše pohybové dovednosti (chůze, tanec, bruslení, jízda na kole, plavání, řízení auta, hra na hudební nástroj, mechanismus psaní). Vryly se nám do paměti díky neustálému opakování, jde o vzpomínkové představy vlastních pohybů. Jsou v naší paměti zakódovány jinak než slovně, často bývají obtížně popsatelné. Také je, jak už bylo řečeno v 2. lekci, řídí jiné struktury mozku (bazální ganglia) a mozeček. Právě proto, že nesouvisí s limbickým systémem, bývá tento druh paměti rigidní, zpravidla nepodléhá zkáze a zůstává zachován i při postupující demenci i jiné kognitivní poruše.


Mohli bychom si uvést řadu příkladů, na nichž bychom si ukázali, jak lze jen s obtížemi určité zautomatizované pohyby popsat slovy, např. vázání kravaty, či zatančení waltzu z pozice dámy. Ruce i nohy však fungují bezchybně poněkud stranou naší mysli. Naprosto přesně však zjistíme, kolik je mechanických úkonů a dovedností např. v řízení auta, když jsme nuceni usednout za volant vozu, který má řadící páku a další ovládací prvky umístěné jinde, než jsme běžně zvyklí.

V lidské paměti existují ještě další modely, které nám pomáhají úspěšně působit v každodenním životě. Následující výčet není vyčerpávající, přináší jen několik dalších pojmů, s nimiž se v různých souvislostech můžeme setkat.

mechanické paměti mluvíme, když si musíme mechanicky zapamatovat materiál, ve kterém nenajdeme žádný známý systém, nemůžeme ho logicky utřídit (vyjmenovaná slova, básničky, slovíčka cizích jazyků, atd.) Dítě si tak leccos snadno zapamatuje i tehdy, nechápe-li smysl. S přibývajícím věkem se tato schopnost snižuje.

Naopak logická paměť, která se opírá o utřídění informací a o její pochopení, je trvalejší a odolnější proti zapomínání, stejně tak jako kontextová paměť, rozeznávající souvislosti. Prospektivní paměť je paměť budoucnosti, jsou v ní uloženy naše blízké i vzdálené plány, naděje a tužby. Schémata tvoří soubor činů, které se aktivují automaticky (na semaforu červená, víme, že je třeba začít brzdit). Na různé děje v konkrétní sociální situaci se vztahují scénáře (např. v restauraci víme, že nám číšník donese jídelní lístek, musíme si objednat, podávání chodů má určitou následnost a na závěr vám donesou účet). Díky prostorové paměti máme uspořádány znalosti o našem prostředí (cesta do práce, trasy MHD, atd.).

V paměti uchováváme nejen zážitky, ale i nadstavbu ve formě společenských, civilizačních a kulturních norem, které naznačují, jak se to či ono má dělat, chápat, hodnotit, apod. Patří sem i životní orientace (kulturní, politická i duchovní) v tom, oč člověku v celém jeho životě jde. V našem výčtu by neměla chybět metapaměť, v níž máme informace o vlastní paměti – jak funguje, co jsou naše silné stránky, jakou máme např. paměť na jména a jaké strategie v procesu zapamatování se nám osvědčují.

Hříchy paměti a problémy s vybavováním

Schopnost dlouhodobé paměti pojmout obrovské množství informací má jediný nedostatek, který tkví v procesu vybavování. Většina lidí se domnívá, že jejich velký problém s pamětí začíná tehdy, když se jim opakovaně stane, že si na cosi, co ještě před týdnem bezpečně věděli, právě teď nevzpomenou. Už v tom je první rozdíl – zda je příslušná informace vůbec uložena a jak je dostupná. Ještě před týdnem tam byla, takže je momentálně jen nedostupná. Dobře zpracované vzpomínky se hned tak neztratí. Jsou „vypáleny” v mozku jako trvalé chemické změny. Můžeme je tedy zapomenout, ale většinou jen zdánlivě. Jsou zasunuty v podvědomí a odtud je musíme často namáhavě vyvolávat. Bez opakování však blednou.

Hříchy naší paměti spojené s vybavováním patří k nejlehčím prohřeškům. Paměťová stopa je vytvořena, jen se nám nedaří vybavit to, co právě potřebujeme. Příčinou bývá příliš mnoho podnětů, ale často také stres, zaneprázdněnost nebo nemoc. Jak už jsme si dříve řekli, ke každé informaci si vytváříme tolik spojů (vodítek), z kolika pohledů a souvislostí jsme schopni ji zpracovat. Čím více máme životních zkušeností a uložených spojitostí, tím víc máme obsazených vodítek. Ty nám většinou pomohou dostat se k dané informaci „oklikou”, přes oslí můstek, ale někdy se nám v mysli uhnízdí a obsadí přístupové cesty k ní dříve uloženou informací podobného charakteru.


Když jsme si koupili své první auto, byla to událost, která měla silný emocionální náboj. Jeho SPZ si pamatujeme dodnes. Jak plynul čas a přibývalo aut, SPZ těch dalších se rozplynuly v mlze času. Jsme rádi, že si pamatujeme tu současnou značku. Občas ji musíme někde uvést, nahlásit a máme ji navíc denně před očima.

Kdyby po nás někdo chtěl, abychom mu vyjmenovali SPZ aut, která jsme vlastnili, nebo s nimi jezdili, asi se nám to už stoprocentně nepodaří. Kdyby však před nás někdo položil album starých fotek, na nichž by stála řada stejných aut, okamžitě bychom ukázali na tu správnou poznávací značku. Informace nebyla zapomenuta, jenom překryta.

Časté jsou také poruchy spojené s uchováním informací, které se s věkem zintenzivňují. Mluvíme o tzv. benigním zapomínání, které se týká až 95 % populace. Rychleji se ztrácí neobnovovaná paměťová stopa a proces uložení vyžaduje daleko větší úsilí ve formě opakování. My starší si často vzpomeneme, jak rychle se dala zvládnout slovíčka pod lavicí těsně před vyučováním, zatímco teď záhy vyšumí i po 3-5 opakování. Ale i to může být individuální a záleží na mnoha dalších faktorech.

Skutečně znepokojující jsou poruchy kódování (vštípení do paměti). V tomto případě téměř nedochází k vytvoření paměťové stopy, nová informace se vůbec neuloží. To bývá častým jevem ve vysokém věku, obvykle však porucha souvisí ještě s dalšími změnami, které se v mozku dějí.

„…A kde jsou dneska kluci?”
„Jsou ve škole, babi, přijedou až v pátek.”
„Aha, já jsem zapomněla. Mají, chudáci, hodně učení, viď?”
„Však oni to zvládnou, babi”.
„Jo, to jo,… a kde jsou dneska kluci…?”

Na základě fází paměťového procesu (viz. 1. lekce) si můžeme situaci vysvětlit tak, že daná informace v tomto případě zůstává pouze ve smyslovém nebo krátkodobém registru, ale nedostane se dál. Člověk určitou informaci přijme, rozumí jí, dokáže o ní v danou chvíli mluvit, ale za chvíli neví, že o ní byla řeč.

Některé informace zůstávají uloženy v dlouhodobé paměti do vysokého věku, ale jak mozek ztrácí schopnost vštípivosti, zůstávají pouze ve fázi okamžitého použití (vzpomínky z mládí).

Uzel na paměti a techniky lepšího vybavení

Dlouhodobá paměť kóduje údaje na základě určitého významu, který dobře pochopíme a zpracujeme. Čím lépe údajům porozumíme, tím je větší pravděpodobnost, že se nám bez problémů vybaví tehdy, kdy je budeme potřebovat. Vytanou buď spontánně (nedůležité hlouposti nebo vzpomínky s afektivním nábojem), nebo záměrně (s vynaložením určitého úsilí). Pokud zvládneme a použijeme strategie na zakódování a vštípení informací, probíhá i záměrné vybavování daleko snadněji.

Výborně si vybavíme to, na co jsme sami přišli, co dovedeme vyjádřit svými slovy, případně i prakticky aplikovat. Princip aktivní paměti platí i pro náš vlastní životní příběh (epizodická paměť). Náhodně objevený starý dopis nebo dokument v naší mysli zcela spontánně rozvine film vzpomínek, na něž jsme „zapomněli jako na smrt”. Jsou náhle tu a my si vzpomínáme, na co jsme tenkrát mysleli, co jsme dělali i kdo u toho byl.

Při volném vzpomínání, v případě, že si nepomůžeme dobře pochopeným postupem, asociací ani nápovědou, zůstávají informace často nedosažitelné. Pokud můžeme v daném okamžiku využít vybavování formou rozpoznávání, úkol je pak mnohem snazší. Dovoluje nám využít jen dílčí informace. Mnohem rychleji se nám proto vybaví správná odpověď, máme-li k dispozici tzv. testové (kvízové) otázky s možností volby.


Prampouch je:

  • označení pro opasek u krojových kalhot na Slovácku

  • zděný oblouk mezi dvěma budovami v úzké uličce

  • bezpečností obal na obušek, vyrobený z buvolí kůže

Vodítka a nápovědy

Lépe také rozpoznáme správnou odpověď pomocí vodítek, které jsou dokonalou formou nápovědy. Vodítka vyplývající z kontextu se mohou podílet na často až nevysvětlitelně se vynořujících znalostech. Když si v okamžiku vštěpování informace vytvoříme zároveň i nápovědu, která může přispět k vybavení, neprohloupíme. Každé pátrání v paměti začíná u nápovědy, ať už je to onen uzel na kapesníku, mnemotechnika nebo slovní hříčka.


Když jsme si letos na jaře vybírali květiny do truhlíků, ptali jsme se na jejich botanický název. Dozvěděli jsme se, že jsou to sanvitalie. No, hurá, „svatý v Itálii”, to už nezapomeneme. Doma jsme však z katalogu zjistili, že jsme nenakupovali u odborníků a kytky jsou ve skutečnosti diascie. Jo, botanika je věda! Co myslíte, máme v truhlíku spíš „vědu pro boha” nebo „dietní”? Při každém zalívání jsou obě nápovědy vždy zcela spontánně se mnou.

Jednou z možných pomůcek je lexikální nápověda – zkratka. Přispívá k rychlému zapsání poznámek a pomáhá zároveň i k vybavení celého slova. Některé jsou vžité, srozumitelné a používáme je běžně, některé jsou typické pro určité obory. Někdy si vytváříme vlastní zkratky. V takovém případě bychom měli asociaci mezi zkratkou a celým slovem vytvářet už v okamžiku ukládání informace – např., fce, IT, atyp, memo, prdopeč, atd.

Akronym není sice zkratkou v pravém slova smyslu, je to spíš krátký souhrn informací, ale používání nám také může usnadnit život. Mnohé pojmy v naší

 
 Napište nám
 Beru na vědomí, že tento formulář neslouží pro zadávání odborných dotazů, ale pro zasílání Vašich podnětů a postřehů k fungování portálu. Pro zadávání odborných dotazů prosím používejte tento formulář. Děkujeme za pochopení.
 Děkujeme, na Váš podnět budeme reagovat do 24 hodin v rámci pracovního týdne.
Input: