Input:

Paměť - základní pojmy a definice, bez kterých se neobejdete

25.6.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

101
Paměť – základní pojmy a definice, bez kterých se neobejdete

Jana Vejsadová

Dříve než se začnete vážně znepokojovat vlastní pamětí, uvědomte si, že žádný systém, ani organismus, nepracuje absolutně bez závad. Důležité a do určité míry i uklidňující je vědět, jak lidská paměť pracuje. Můžete se pak lépe podílet na její nápravě, protože se vyvíjí podle toho, jak s ní nakládáte.

Lidská paměť patří spolu s inteligencí, pozorností, učením, myšlením a se schopností mluvit a rozumět mluvenému mezi kognitivní (poznávací) funkce. Umožňuje ukládat, uchovávat a vybavovat si informaci v centrálním nervovém systému.

Nelze mluvit o jedné paměti, spíš si představte několik různých pamětí vedle sebe, které se vzájemně doplňují, přecházejí jedna do druhé a vyžadují přitom zapojení nejrůznějších oblastí mozku.

Poté, co naše smysly zachytí nový vjem, se informace o něm uloží na několik sekund v oblastech mozku odpovídajících každému ze smyslů. Této fázi říkáme senzorická (okamžitá) paměť.

Informace, které upoutají pozornost nebo vyvolají náš zájem a zůstanou uloženy v tzv. senzorickém registru, jsou přeneseny k bezprostřednímu využití do krátkodobé paměti. V ní zůstanou v pohotovostní podobě po dobu vykonání určitého úkolu.

K přenosu informací do dlouhodobé paměti dochází pouze tehdy, byla-li jim věnována záměrná pozornost a pokud byly dostatečně opakovány. Jestliže nedošlo k jejich vštípení (impregnaci), budou zapomenuty. Dlouhodobá paměť umožňuje vybavit si nebo znovu poznat informace, které jsme si zapamatovali před několika minutami, hodinami nebo lety.

Tato třetí fáze paměti obsahuje epizodickou paměť, která zaznamenává jednotlivé epizody našeho života, jejichž řetězení vytváří náš životopis, sémantickou paměť, v níž máme uloženou naši zásobu poznatků o světě, i procedurální paměť, která uchovává informace potřebné k vykonávání zautomatizovaných pohybů.

Paměťový postup

Do dlouhodobé paměti také patří pojmy explicitní a implicitní paměť.

explicitní paměti mluvíme tehdy, jedná-li se o vědomé uchování informace. Dovoluje nám vybavit si a znát okolnosti, za nichž jsme informace či určité vědomosti získali („To bylo tehdy, když…”).

Implicitní paměť naopak uchovává podvědomé informace umožňující provozovat určité dovednosti. Je v našem životě všudypřítomná a dává nám možnost chovat se a jednat určitým způsobem, aniž bychom o tom přemýšleli. Dobu ani způsob získání vědomostí nebo znalostí takto uložených v paměti nelze určit slovy (nedokážeme říci: „Vzpomínám si, jak…”).

K implicitní paměti řadíme také priming, jehož podstatou je zlepšená schopnost poznat slova nebo předměty poté, co jsme se s nimi již v minulosti jednou setkali. Patří sem i percepční paměť, díky níž lépe rozlišujeme vjemy (např. tóny nebo vizuální informace), pokud s nimi máme opakovanou zkušenost.

Ve výčtu názvosloví má své místo také kolektivní paměť, z níž vychází paměť a identita jednotlivců. Kolektivní pamětí se z velké části utváří kultura národa nebo určitého společenství. Sdílíme tak společné dědictví našich předků, mluvíme se stejným přízvukem nebo nářečím, známe stejné vůně i chutě, podobně se oblékáme, atd. Kolektivní paměť je nám předávána většinou implicitně, jsme jí často ovlivněni víc, než si uvědomujeme. Díky společnému sdílení však také dokážeme lépe čelit určitým životním událostem.

O dalších typech i jednotlivých fázích paměti budeme podrobněji mluvit v průběhu našeho on-line kurzu.

Etapy ukládání informací do paměti

Než se určitý vjem změní v informaci, kterou jsme později schopni si vybavit, proběhne proces, který začíná přijetím dané informace, pokračuje jejím zakódováním, vštípením a končí uchováním. Správné přijetí ovlivňuje řada faktorů, ale především náš smyslový aparát.

Kódování (encoding) je způsob, jímž je informace získána, zpracována a připravena pro uložení do paměti. Vjem se přemění na „jazyk mozku”, tzn. že je porovnáván se všemi ostatními, které už jsou zde uloženy. Je mu přiřazen kód či příznak, který podporuje jeho vybavení – obraz, slovo, vůně, hudba, atd. Zcela nové informace obdrží nové kódy. Způsob zakódování je u každého jedinečný. Účinnost vybavování závisí na hloubce kódování, tedy na samovolném uspořádání údajů a jejich volných asociací.

Vštípení (impregnace) je etapa, v níž informace přechází od smyslového vjemu do stavu představy, která je produktem transformace způsobené činností mozku. Lehce si vštípíme informace běžného života potřebné k provedení úkolu.

O normálním vštípení mluvíme tehdy, když informace vyžadují určitou pozornost, vzbudily náš zájem a chceme je předat dál. Tento stupeň vštěpování využívá naše paměť nejčastěji, ale jeho kvalita se liší (denní doba, emoce, trénink).

Hluboké vštípení nastává často bez našeho přičinění. Nesmazatelné vzpomínky mívají afektivní náboj, který posiluje stopu v paměti. I zdánlivě zapomenuté situace vytanou na mysli kdykoliv: ve snu, prostřednictvím vůně, gesta, atd. To, jestli si informaci, kterou vnímáme, také zapamatujeme, závisí na řadě faktorů a okolností právě ve fázi kódování:

  • jak často a v jakém rozsahu si informaci, vzpomínku či situaci opakujeme od chvíle, kdy jsme ji poprvé vnímali,

  • jaký pro nás má informace význam a do jaké míry ji můžeme porovnat nebo přidat k informacím již dříve uloženým.

Uchování (engram) informací v paměti je další etapa, při kterém si v mysli udržujeme otisk minulé zkušenosti. Co je v ní uchováno, může být také vyvoláno, až bude třeba. Širší, obecnější pojmy se v paměti uchovávají mnohem snáze než detaily. Osvojíme-li si důkladně obecná fakta, podrobnosti, které k nim patří, si své místo najdou samy. Snáze si zapamatujeme to, co považujeme za důležité, co patří do oblasti našeho zájmu a to, čemu jsme dobře porozuměli. Trvale zůstávají uchovány také informace, které nás zaujaly neobvyklostí, mají pro nás silný emoční náboj nebo signalizují naše ohrožení. Zběhlost v ukládání a vybavování si informací je základním předpokladem poznání.

Vybavování (reprodukce) je proces, při kterém jsme schopni vyvolat z paměti myšlenky a informace, které v ní uchováváme. Jistě mi dáte za pravdu, že v tomto stádiu paměťového procesu pociťujeme nejčastěji potíže. Abychom si mohli vybavit z paměti to, co právě potřebujeme, musí náš mozek spojit dohromady různé druhy informace, které jsou rozmístěny v odlišných oblastech mozkové kůry a pospojovat je do celku. Usilovné vybavování zpravidla k okamžitému výsledku nevede. Dynamika naší schopnosti vzpomenout si v dané chvíli je ovlivněna několika činiteli, o nichž si ještě v průběhu kurzu řekneme.

Důležitou roli hraje také znovupoznávání (rekognice). Je to schopnost poznat, že se stejným podnětem či situací jsme se již dříve setkali a zapamatovali si ji.


Stojíte v odbavovací hale nádraží a čekáte na příjezd vlaku. Stovky lidí proudí kolem a všude panuje čilý ruch, který je daný prostředím.

Svými smysly vnímáte běžný shon kolem. Všimnete si tváří lidí, které znáte, upoutá Vás zajímavé, elegantní nebo naopak výstřední oblečení, neobvyklé chování, nepříjemné pachy, zvuky či situace, které by Vás mohly ohrozit (vozík s kufry a balíky, dobíhající pasažéři, atd.). Tyto vjemy jsou na velmi krátkou dobu uloženy v senzorickém registru. Tisíce ostatních, které Vás obklopují, vůbec nezaznamenáte.

Vaši pozornost vždy upoutá hlášení o dění na trati a údaje na světelné tabuli, důležité pro Váš dojezd do cílové stanice (čas odjezdu a nástupiště). Tyto informace přecházejí do krátkodobé paměti. V okamžiku, kdy přijede Váš vlak a Vy do něj nastoupíte, je úkol splněn, informace přestávají být důležité a mizí z krátkodobé paměti.

Ve vlaku máte čas věnovat se myšlenkám, které jsou uloženy v dlouhodobé paměti. Možná si přisedne některá ze známých tváří a díky kolektivní paměti máte řadu témat k hovoru. Cesta do cíle příjemně uteče, nestalo se nic neobvyklého. Je to jen jedna z mnoha cest, k nimž se ve vzpomínkách nevracíte, a tato paměťová stopa zanikne.

Může se však stát, že se na světelné tabuli objeví informace o velkém zpoždění vlaku, na který čekáte. Díky tomu nestihnete v cílové stanici další spoj nebo důležité jednání. Informace tím získá silný afektivní náboj a celá situace se následně z krátkodobé paměti uloží do dlouhodobé paměti. Byl-li důsledek opravdu nepříjemný, budete si ji v myšlenkách často opakovat, a proto zůstane uložena trvale. Kdykoliv přijdete na nádraží, překvapí Vás paměť přesností, s níž si nepříjemný zážitek znovu vybavíte.

Zapomínání

Zapomínání můžeme charakterizovat jako neschopnost vybavit si, rozpoznat nebo reprodukovat to, co jsme se dříve naučili, prožili, atd. Vnímáme ho jako problém, přáli bychom si pamatovat vše, co jsme se kdy učili, viděli nebo četli. Neztráceli bychom nit hovoru, nezapomínali bychom jména, termíny důležitých schůzek, kam jsme právě odložili klíče, ani to, pro co jsme šli do vedlejší místnosti. Tyto nepříjemné a všem dobře známé situace s pamětí sice do jisté míry souvisí, ale důvod bývá jinde. Připomenu Vám je, až se budeme zabývat příčinami zapomínání.

Paměť považovaná za normální vymaže 90 až 95 % informací, které jsme v průběhu dne zaznamenali. Díky této selektivní schopnosti naší paměti nedochází k zahlcení její kapacity. Tento mechanismus nefunguje u všech lidí stejně. V rozumné míře, tak jak se to děje běžně u zdravého člověka, je aktivní zapomínání důležitou a nezbytnou součástí normálního fungování paměti.

Některé vzpomínky, životně důležité události a emočně silné zážitky nezapomínáme. První lásku, první auto, ale naopak i hrůzný okamžik si pamatujeme prakticky beze změny takřka po celý život.


Zamyslete se na chvíli nad svou úplně první vzpomínkou z dětství. Bude zřejmě z období kolem třetího roku života. Zkuste přijít na její podstatu. Mívá zpravidla také afektivní náboj – Vánoce, Mikuláš, první panenka, chuť něčeho moc dobrého, atd. Nedávno jsem kladla tuto otázku skupině mladých žen z jednoho města. Několik z nich nezávisle na sobě odpovědělo, že jejich první dětskou vzpomínkou jsou dveře od budovy jeslí. Shodly se i na jejich barvě, přestože už dům řadu let po rekonstrukci slouží jiným účelům.

Emočně neutrální informace postupem času oslabují, nejsou tak zřetelné a detailní. Normální paměť nezaznamenává detailně každý okamžik našeho života. Funguje spíš jako systém zachycující význam informací a našich zkušeností, než jako systém uchovávající podrobnosti. V rozumné míře je tedy zapomínání důležité a nezbytné.

Zapomínání sice s přibývajícím věkem vzbuzuje do jisté míry oprávněné obavy, ale naštěstí většinou nejde o chorobnou zapomnětlivost. Existuje hned několik příčin, proč zapomínáme: rozpadlé vzpomínky, překrývání (interference), chybné uchování, potlačené či vytěsněné vzpomínky, vyhasínání paměťové stopy, nedostatečné opakování či stres.

Příčiny zapomínání

Zapomenout můžeme jen to, co jsme si opravdu zapamatovali. Někdy si nevzpomínáme proto, že se informace do paměti vůbec nedostala. Nevěnovali jsme jí pozornost, vnímali jsme ji jen zčásti nebo jsme ji neopakovali. Stane se, že nám ze souvislostí vypadnou podstatná fakta nebo si dokonce zapomeneme určité informace zapamatovat. V takovém případě mluvíme o chybném uchování či nedostatečném opakování.

Ebbinghausova křivka zapomínání:

  • naučený materiál → 100 %

  • po 20 minutách → 60 %

  • po 1 hodině → 45 %

  • po 8 hodinách → 38 %

  • po 24 hodinách a po 2 dnech → 34-36 %

  • po 5 dnech → 30 %

  • po měsíci → 28-29 %

Graf zapomínání,

 
 Napište nám
 Beru na vědomí, že tento formulář neslouží pro zadávání odborných dotazů, ale pro zasílání Vašich podnětů a postřehů k fungování portálu. Pro zadávání odborných dotazů prosím používejte tento formulář. Děkujeme za pochopení.
 Děkujeme, na Váš podnět budeme reagovat do 24 hodin v rámci pracovního týdne.
Input: