dnes je 16.1.2021

Input:

Metodický pokyn, kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty

12.1.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.6.2.1
Metodický pokyn, kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty

Ministerstvo pro místní rozvoj

K zákonu č. 67/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen zákon o službách), upravuje především vymezení pojmů, vymezení a rozsah služeb, výši záloh za služby, včetně způsobu změny jejich výše a rozúčtování nákladů na služby. Dále je řešena problematika vyúčtování včetně splatnosti přeplatků a nedoplatků a pokuta za prodlení s nepeněžitým plněním. Prakticky samostatně je v zákonu o službách upravena možnost použití paušální platby.

Zákonem č. 104/2015 Sb., se změnil zákon o službách mimo jiné tak, že v ustanovení § 6 je provedena základní úprava rozúčtování nákladů na vytápění a nákladů na společnou přípravu teplé vody pro dům.

Konkrétně:

§ 6 odst. 1 – v tomto ustanovení je upravena možnost ujednání o způsobu rozúčtování nákladů na vytápění a nákladů na společnou přípravu teplé vody pro dům. Podmínkou je, aby se poskytovatel služeb dohodl se všemi nájemci v domě. V případě družstevních bytů musí dojít k ujednání družstva se všemi nájemci v domě, kteří jsou zároveň členy družstva. U společenství musí dojít k ujednání všech vlastníků jednotek.

Zásadní podmínkou k ujednání o způsobu rozúčtování však musí být skutečnost, že není stanovena povinnost instalace měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění (dále též „měřidla”). Povinnost instalovat měřidla nebude platit u objektů, kde je instalováno tzv. critallové topení, a v případě malých kotelen, kde není zajištěno kontinuální přikládání paliva.

Pokud k dohodě nedojde, rozúčtují se náklady na vytápění a společnou přípravu teplé vody podle ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky č. 269/2015 Sb. (dále jen „vyhláška”).

§ 6 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. – v tomto ustanovení je uvedeno, že pokud je stanovená povinnost instalace měřidel (zákon č. 318/2012 Sb., změna zákona o hospodaření energií), rozdělí se náklady na vytápění v zúčtovací jednotce za zúčtovací období na složku základní a spotřební.

Základní složka – rozdělena mezi příjemce služeb podle poměru velikosti započitatelné plochy bytu nebo nebytového prostoru k celkové započitatelné podlahové ploše bytů a nebytových prostorů v zúčtovací jednotce. Vyjadřuje tu část nákladů na vytápění, která není závislá na chování příjemců služeb. Rozúčtovává se podle kritéria, kterým je započitatelná podlahová plocha bytu nebo nebytového prostoru.

Spotřební složka – rozdělována mezi příjemce služeb úměrně výši náměrů měřidel, vychází tedy z míry naměřené nebo indikované spotřeby tepla. Spotřební složka je rozdělována s použitím korekcí a výpočtových metod zohledňujících rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepla danou jejich polohou. Korekce a výpočtové metody se tedy uplatní u stanovených měřidel (kalorimetrů) nebo u zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění (indikátorů).

§ 6 odst. 3 - Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u příjemců služeb (s měřením či indikací) v zúčtovací jednotce stanovenou procentní hodnotu oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, je provedena úprava výpočtové metody. Bližší vysvětlení je uvedeno v metodickém pokynu v části, která se týká vyhlášky č. 269/2015 Sb.

Pokud příjemce služeb neumožní instalaci měřidel, nebo neumožní přes opakované upozornění jejich odečet, popřípadě měřidla ovlivní, činí v daném zúčtovacím období u tohoto příjemce služeb spotřební složka nákladů trojnásobek průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadajících na 1m2 započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky. Výpočet spotřební složky pro tyto případy je uveden v příloze č. 2 vyhlášky, na kterou ustanovení § 3 odst. 5 vyhlášky odkazuje. Proti původní úpravě provedené vyhláškou č. 372/2001 Sb., (1,6 násobek průměrné hodnoty spotřební složky) dochází k navýšení této hodnoty na trojnásobek, aby nedocházelo k nespravedlivému přenášení nákladů jednotlivců na ostatní uživatele.

§ 6 odst. 4 – obsahuje základní postup pro rozúčtování nákladů na společnou přípravu teplé vody pro zúčtovací jednotku za zúčtovací období. Tvoří je náklady na teplo spotřebované na ohřev vody a náklady na spotřebovanou vodu. Základní složka je rozdělena mezi příjemce služeb podle poměru velikosti podlahové plochy bytu nebo nebytového prostoru k celkové podlahové ploše bytů a nebytových prostorů. Spotřební složka se rozdělí mezi příjemce služeb poměrně podle náměrů vodoměrů. Ve vyhlášce jsou pak uvedeny pouze procentní výše jednotlivých složek. Náklady se skládají z nákladů na teplo spotřebované na ohřev vody, a z nákladů na spotřebovanou studenou vodu, která byla ohřívána. Oddělené rozdělování nákladů na vytápění a vody je nutné vzhledem k odlišné tvorbě ceny za teplo a za vodné a stočné. Základní složka nákladů na teplo spotřebované na ohřev vody ve smyslu odstavce 2 činí 30 % a spotřební složka 70 % nákladů. Základní složka nákladů na vodu spotřebovanou na poskytování teplé vody činí 0 % a spotřební složka 100 % nákladů.

Neumožní-li příjemce služeb instalaci vodoměru nebo opakovaně neumožní jeho odečet, nebo jej poškodí či ovlivní, upravuje se a řeší zvýšený podíl spotřební složky nákladů příjemce služeb přímo v zákonu o službách. Spotřební složka pak činí v daném zúčtovacím období trojnásobek průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadajících na 1 m² podlahové plochy zúčtovací jednotky. Vyhláška pak v ustanovení § 4 odst. 4 odkazuje pouze na Přílohu č. 2 vyhlášky, kde je uveden výpočet spotřební složky na vytápění a spotřební složky na poskytování teplé vody.

K vyhlášce č. 269/2015 Sb.

K § 1 - Předmět úpravy

Vyhláška stanoví rozsah výše základní a spotřební složky u rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům, jejich rozdělení mezi příjemce služeb, hodnoty určené jako spodní a horní hranice oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období, vymezení pojmů a některé další náležitosti k rozúčtování nákladů.

Vyhláška již neobsahuje pravidla pro úhradu těchto služeb, ale pouze speciální ustanovení pro jejich rozúčtování.

Aplikace vyhlášky v praxi svou komplexností zahrnuje i věcné souvislosti s jinými platnými předpisy. Kromě zákona o službách sem patří energetický zákon a zákon o hospodaření energií, včetně jejich prováděcích předpisů. Významnou roli dále hrají technické normativy ČSN – EN, předpisy z oblasti legální metrologie a předpisy oblasti regulace cen energií. Ustanovení ke konkrétnímu použití předpisů těchto souvisejících oblastí vyhláška neobsahuje a přepokládá se průběžné plnění požadavků těchto souvisejících aktuálně platných předpisů jako nezbytná podmínka pro aplikaci této vyhlášky.

Většina ustanovení vyhlášky vychází z konceptu předchozí právní úpravy, tj. vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. října 2001 č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi příjemce služeb. Vyhláška reaguje na nedostatky, které se při uplatňování tohoto konceptu v praxi v posledních létech objevovaly. Základní princip vychází však i nadále ze zásady, že se rozdělují náklady na vytápění a náklady na přípravu a dodávku teplé vody, nikoliv množství tepla, které bylo dodáno jako ekvivalent tepelných ztrát bytu a celého objektu (tj. “teplo spotřebované“, kterým byla zajištěna požadovaná tepelná pohoda v jednotlivých bytech či nebytových prostorech objektu) či k ohřevu studené pitné vody.

Z důvodu koncepčního souladu bývalé vyhlášky č. 372/2001 Sb. a této vyhlášky je obdobně koncipován i tento metodický pokyn, který částečně přejímá nezměněná metodická pravidla a současně obsahuje i pravidla nová či upravená a vycházející z nového znění předpisu tak, aby byla zajištěna logická kontinuita mezi oběma metodickými pomůckami.

Vyhláška se vztahuje na domy s ústředním vytápěním, nikoliv s etážovým vytápěním, a na domy, v nichž je teplá voda centrálně připravovaná pro všechny byty a případně nebytové prostory.

Označení náklad je užito z hlediska vlastníka zúčtovací jednotky, jako poskytovatele služeb, z hlediska příjemce služeb (uživatele bytu - domácnosti, firmy) se jedná o výdaj.

K § 2 - Vymezení pojmů

Nad rámec rozsahu pojmů definovaných v § 2 je dále na několika místech v textu vyhlášky odkázáno na některé pojmy vymezené v zákoně č. 458/2000 Sb., energetický zákon. Pro správné pochopení jednotlivých ustanovení vyhlášky je potřeba si ozřejmit i další pojmy.

K základním pojmům definovaným vyhláškou

a) Zúčtovací jednotka obsahuje byty popřípadě nebytové prostory, do kterých je dodáváno teplo na vytápění jednotnou a nedílnou soustavou ústředního vytápění a teplá voda jednotným a nedílným rozvodem. Ve vyhlášce je současně uvedeno, že zúčtovací jednotka má společné měření nebo stanovení množství tepla na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody.

b) Vymezení pojmu vytápění je provedeno pozitivním i negativním způsobem.

Především se jedná o ústřední vytápění pomocí otopné soustavy procházející zúčtovací jednotkou a tato soustava je napojena na společný zdroj tepla. Pro rozúčtování nákladů při individuálním způsobu zajišťování dodávky tepla do bytů se náklady nerozúčtovávají, ale přímo dodavatelem se fakturují příjemci služeb. Vyhláška se proto vztahuje pouze na ústředně vytápěné budovy pomocí ucelené propojené soustavy, která zajišťuje vytápění i temperování domu jako celku.

c) Společná příprava teplé vody pro dům je dodávka teplé vody ze společné centrální přípravny do každého místa konečné spotřeby teplé vody.

d) Podlahová plocha místností bytu je základem pro výpočet započitatelné podlahové plochy pro vytápění pro daného příjemce služeb. Uvedenou definici je možné použít pouze pro účely vyhlášky. Součet podlahových ploch místností v bytě se používá pro rozdělení části nákladů za poskytování teplé vody.

e) Započitatelná podlahová plocha se používá k rozdělení části nákladů na vytápění zúčtovací jednotky. Zjištěná výměra podlahové plochy se upraví způsobem uvedeným přímo v definici pojmu a především za pomoci Přílohy č. 1 část A vyhlášky. Zřetel bude brán na výšku a sklon stropu resp. na vnitřní objem místností, na charakter využívání nebytových prostor, na polohu místnosti bez otopného tělesa ústředního vytápění vůči místnostem s otopnými tělesy ústředního vytápění, na výpočtovou vnitřní teplotu místnosti a na procházející neizolované potrubí rozvodu topení v místnostech bez otopného tělesa.

Při vymezení započitatelné podlahové plochy v případě, jde-li o nestandardní tvar vytápěného prostoru, zpravidla pro rozdílnou výšku vytápěných obytných místností a nebytových prostorů, bude vhodnější hovořit o objemu vytápěné místnosti než o její ploše, protože množství dodaného tepla je vázáno s objemem vytápěného prostoru. Započitatelnou podlahovou plochu pro takové vytápěné místnosti v zúčtovací jednotce určíme tak, že jejich podlahovou plochu přepočteme v poměru jejich výšek na jednotnou (převládající) výšku stropů ostatních místností v zúčtovací jednotce. U zkosených stropů, kdy půjde o nestandardní objem vytápěného prostoru, bude započitatelná podlahová plocha upravena ve vztahu objemu nestandardního prostoru k objemu prostoru se standardním uspořádáním.

Příklad úpravy podlahové plochy bytu je uveden v příloze č. 1

f) Podlahová plocha nebytového prostoru se používá rovněž jako samostatný parametr pro rozdělení části nákladů za poskytování teplé vody v nebytových prostorech. Vzhledem k rozdílnému charakteru užívání nebytových prostorů je třeba přistupovat ke zjištění podlahové plochy individuálně. Uplatňuje se proto odborné posouzení – viz Příloha č. 1 část B vyhlášky. Může být proveden energetický audit nebo energetický posudek, který mj. podlahovou plochu vymezí, popřípadě dojde ke zjištění výměry podlahové plochy činností soudního znalce nebo jiné osoby s patřičnou odborností.

g) Náměr je číselná hodnota odečtu měřidla, tedy hodnota rozdílu mezi odečteným stavem na těchto zařízeních na konci a na začátku daného zúčtovacího období.

h) Nákladem na vytápění a na poskytování teplé vody jsou skutečně vynaložené náklady v příslušném zúčtovacím období. Jednotlivé druhy nákladů, tj. na vytápění, na teplo spotřebované na poskytování teplé vody a na vodu spotřebovanou na poskytování teplé vody se určují a rozúčtovávají samostatně, každý zvlášť.

Ceny za jednotku tepla se řídí cenovými předpisy. Množství tepla se určí měřením stanoveným měřidlem podle metrologických předpisů. Žádné jiné nákladové položky, účtované konečným spotřebitelům, než podle cenových předpisů vztahujících se k ceně tepla, do kalkulace ceny tepla nevstupují.

Do nákladů za teplo např. nepatří náklady na pořízení měřidel v bytech, náklady na vyregulování soustav ústředního vytápění a rozvodného systému teplé vody v domě, náklady na odečty měřidel v bytech a rozúčtování nákladů na vytápění a poskytování teplé vody. Tyto náklady jsou součástí nájemného nebo jiných plateb spojených s užíváním bytu či nebytového prostoru.

Je-li teplo v zúčtovací jednotce využíváno jinak než pro vytápění a přípravu teplé vody, musí se takto využívané teplo od celkově dodaného tepla do zúčtovací jednotky odečíst a teprve zbývající část tvoří náklady na vytápění a přípravu teplé vody. Určení dílčích nákladů ze souhrnných nákladů - zvlášť na vytápění a zvlášť na přípravu teplé vody v zúčtovací jednotce s vlastním zdrojem - je stanoveno v jiném předpisu, konkrétně v ustanovení § 7 vyhlášky č. 194/2007 Sb., – měření množství tepelné energie a teplé vody v zúčtovací jednotce.

Náklady na vytápění společných prostor v zúčtovací jednotce se zvlášť nerozúčtovávají; na jejich vytápění (temperování) se podílejí všichni spotřebitelé svým podílem nákladů zahrnutým v základní složce. Společné prostory jsou prostory společných částí domu, ke kterým mají všichni uživatelé bytů a nebytových prostorů přístup; nejsou to tudíž ani byty ani nebytové prostory, které mají vždy jednoho nájemce nebo vlastníka jednotky a které jsou volně přístupny pouze uživatelům těchto jednotlivých bytů a nebytových prostorů.

Náklady na vytápění a poskytování teplé vody se hradí průběžně měsíčně zálohovým způsobem. Základní způsob zálohování je upraven v ustanovení § 4 zákona č. 67/2013 Sb..

Nad rámec definic, uvedených ve vyhlášce, je třeba upozornit na další pojmy, které jsou jednak obsaženy v zákonu o službách a dále v ostatních souvisejících předpisech:

  • Poskytovatel služeb - ustanovení § 2, písm. a) zákona o službách

  • Příjemce služeb - ustanovení § 2, písm. b) zákona o službách

  • Zúčtovací období - ustanovení § 2, písm. c) zákona o službách

  • Rozúčtování - ustanovení § 2, písm. e) zákona o službách

  • Vyúčtování - ustanovení § 2, písm. f) zákona o službách

  • Indikátor vytápění je definován technickými normami jako registrační přístroj, který přiléhá k otopnému tělesu nebo k odtokové trubce z otopného tělesa, jehož údaj je nezbytný k rozvržení celkových nákladů na vytápění budovy (zúčtovací jednotky) mezi příjemce služeb.
    V tomto pojetí se definuje tzv. indikátor vytápění, který uvádí indikaci v souvislosti s teplem předávaným otopným tělesem do vytápěné místnosti. Údaj indikátoru, sloužící k poměrovému rozdělení nákladů na vytápění, však nemá rozměr fyzikální veličiny, není měřidlem, na rozdíl od kalorimetrického měřiče tepla, a nedá se tedy ověřovat podle metrologických předpisů.

K § 3 - Rozúčtování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce

K odst. 1

Základ právní úpravy je obsažen v zákonu o službách, konkrétně v ustanovení § 6 odst. 1 až 3. Vyhláška proto uvádí pouze rozsah výše základní složky v procentech s tím, že zbytek nákladů tvoří spotřební složka. Základní složka vyjadřuje určitý podíl nákladů, které jsou vynakládány bez ohledu na to, jak velká je spotřeba příjemců služeb, to znamená v jednotlivých bytech a nebytových prostorech. Základní složka tedy vyjadřuje tu část nákladů na vytápění, která není závislá na chování příjemců služeb. Rozúčtovává se podle kritéria, kterým je započitatelná podlahová plocha bytu nebo nebytového prostoru.

POZOR - výši základní složky určí vždy poskytovatel služeb

Spotřební složka vychází z míry indikované spotřeby tepla na vytápění.

V rámci EU je stanoven na základě směrnice EWIV požadavek na rozdělení celkových nákladů na teplo (tj. na tepelnou energii na vytápění) na spotřební a základní složku. V tomto směru je stávající právní úprava v souladu. Dalším požadavkem výše uvedené směrnice je, aby míra spotřeby byla rozhodujícím hodnotícím kritériem. V tomto směru byl význam spotřební složky výrazně posílen.

Je třeba si uvědomit, že určení podílu základní složky a spotřební složky by mělo vycházet především ze způsobu indikace, ale i z použité technologie topné soustavy. Při použití poměrových indikátorů, by se měl podíl základní složky a spotřební složky výrazně blížit stejným hodnotám tj. až 50 %. Při použití jiného způsobu měření nebo indikace (např. kalorimetry, denostupně) by měl být použit nižší procentní podíl základní složky. Toto ponížení by se tedy mělo uplatnit u objektů, které prošly kompletní revitalizací, dále v případech použití denostupňové metody měření a tam, kde jsou použity kalorimetry. Přesnou výši podílu základní složky muže určit pouze energetický audit zúčtovací jednotky. Ponížení podílu základní složky na 30 % nelze doporučit pro objekty, na kterých nedošlo k žádným úpravám, které se týkají zlepšení tepelně izolačních vlastností objektů, a ve kterých není použita denostupňová metoda měření. Z výše uvedeného je zřejmé, že by nebylo vhodné stanovit v právním předpisu výši základní složky pouze jednou hodnotou. Poskytovatel služeb určí výši základní složky, které odpovídá danému rozmezí.

Část nákladů, které příjemci služeb mohou ovlivnit svým jednáním je tedy vyjádřena spotřební složkou nákladů. Spotřební složka se proto rozděluje mezi příjemce služeb podle náměrů měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění s použitím korekcí či výpočtů, které zohledňují i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepla s cílem zabránit znevýhodnění jejich uživatelů. Spotřební složka se rozděluje podle odečtů měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění s použitím korekcí a výpočtových metod, které zohledňují rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepla, která je dána jejich polohou, velikostí otopných těles, způsobem připojení indikátorů na otopná tělesa a projektovanou vnitřní teplotou v příslušném vytápěném prostoru. Korekce, které se uplatňují, jsou jednak vyhodnocovací součinitelé, pomocí kterých se převádějí údaje indikátorů na hodnoty pro vyúčtování a jednak součinitelé, kterými se eliminuje nepříznivý vliv polohy bytu na dodávku tepla na jeho vytápění. Hodnoty korekčních součinitelů nejsou stanoveny předpisem nebo normou a jsou závislé především na tepelně technických vlastnostech vytápěných budov a na režimu vytápění. Výpočtové metody, které se používají při rozdělení spotřební složky, jsou závislé na druhu použitého měřiče nebo indikátoru vytápění a vycházejí z technických podmínek výrobců a dodavatelů těchto zařízení použitých pro měření nebo indikaci vytápění. Korekce spolu s použitou výpočtovou metodou zajišťují, aby rozúčtování nákladů na vytápění v příslušné zúčtovací jednotce bylo co nejobjektivnější a aby zajišťovalo, že v bytech srovnatelné velikosti se srovnatelnou úrovní vytápění budou náklady na vytápění vzájemně srovnatelné. Použití korekcí i výpočtových metod přitom nebrání použití různých vzájemně odlišných systémů měření nebo indikace vytápění, které však musí být shodného principu a provedení. Ve vyhlášce není možné, ani by nebylo správné uvádět druhy a velikosti korekcí, ani způsoby výpočtových metod používaných k vyhodnocení údajů měřičů a indikátorů vytápění vzhledem k

  • rozdílnosti principů a technického řešení jednotlivých druhů měřičů a indikátorů,

  • rozdílnosti řešení a provedení ústředně vytápěných staveb,

  • rozmanitosti používaných rozúčtovacích metod.

Zveřejnění těchto údajů ve vyhlášce nemůže být nikdy kompletní, úplné a ve svém souhrnu by vedlo i k omezování vzájemné soutěže mezi jednotlivými firmami zajišťujícími výrobu, dovoz, montáž a vyhodnocování údajů měřičů a indikátorů vytápění a dále k omezování vývoje příslušných zařízení pro měření a indikaci vytápění včetně souvisejících vyhodnocovacích metod.

Z uvedených důvodů by konkrétní výpočtovou metodu i způsoby stanovení a aplikací souvisejících korekcí měl vždy formulovat výrobce či dodavatel indikační techniky nebo dodavatelský subjekt, který vlastní rozúčtování pro poskytovatele služeb (vlastníka) objektu provádí. Tato problematika by proto měla být přiměřeně řešena i v rámci smluvních vztahů mezi poskytovatelem služeb a jeho dodavateli.

K odst. 2

Rozdělování nákladů na vytápění je založeno na porovnatelnosti měrných nákladů jednotlivých prostor v daném rozmezí. Podle vyhlášky č. 372/2001 Sb., šlo o rozmezí + 40 %, - 40 %. Pokud nebyl tento interval dodržen, byla korigována výsledná hodnota tak, aby příjemce služeb hradil odpovídající hodnotu měrných nákladů celé zúčtovací jednotky.

Je třeba si uvědomit, že rozdíly vznikají nejen na základě stavu vytápěného objektu a otopné soustavy, ale jsou závislé i na chování uživatelů bytu. Současně je třeba posuzovat stanovené rozmezí i z hlediska tepelné pohody, kdy např. dosud uvedená mínusová hranice 40 % byla aplikovatelná prakticky pouze u neužívaných bytů. Stanovené rozmezí, pokud by bylo i nadále používáno, by však mělo, kromě tepelné pohody, působit i „výchovně” na uživatele bytu z hlediska neplýtvání teplem.

Bylo tedy nutné se vyrovnat s dosud uvedenými tvrzeními, že porovnatelně velký vytápěný prostor má i porovnatelnou spotřebu tepla, a že proto obdobně velké vytápěné prostory musí mít i podobnou spotřebu tepla. Spotřeba tepla závisí také na poloze bytu a na energetickém chování příjemce služeb.

Stejně tak bylo nutné dát do souladu posouzení v rozdílech na nákladech na vytápění s požadavky uvedenými ve vyhlášce č. 194/2007 Sb., kdy tato vyhláška mimo jiné vyžaduje, aby v průběhu otopného období v daném časovém období v průběhu dne, byly byty nebo nebytové prostory vytápěny na průměrnou hodnotu stanovenou projektem, a dále, aby mimo stanovené doby byla vytápěcí teplota taková, aby byla zachována tepelná stabilita budovy v souladu s příslušnou ČSN.

Při přípravě předmětné vyhlášky byly opět zvažovány různé přístupy při stanovení intervalu (+ –). Kvantifikací tohoto problému se nakonec ukázalo jako nejvhodnější řešení, kdy hranice (–) by byla vymezena 20 % a hranice (+) 100 %. Mínusová hranice by měla prakticky reagovat na výše uvedené požadavky dané vyhláškou č. 194/2007 Sb. a plusová hranice by měla působit „výchovně” na uživatele bytu z hlediska neplýtvání teplem.

Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u příjemců služeb (s měřením či indikací) v zúčtovací jednotce stanovenou procentní hodnotu oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, bude provedena úprava výpočtové metody uvedená v § 3, odst. 2, písm. a) a b) vyhlášky č. 269/2015 Sb.

Příklad postupu při využití výpočtové metody je uveden v příloze č. 2

Dále je třeba zdůraznit, že u příjemců služeb, u kterých nebylo zjištěno překročení limitních hodnot, se bude vycházet pouze z náměrů, přepočtených podle požadavků technických norem a korigovaných podle polohy místností v domě, a bude pro ně provedeno nové rozúčtování zbylých nákladů ve smyslu § 3, odst. 2, písm. c). V této souvislosti je třeba upozornit na možnost překročení limitních hodnot u více příjemců služeb. Vzhledem k této možnosti by nebyly možné další iterace. V těchto zcela výjimečných případech, pokud by byl limit finančních prostředků pro rozdělení nedostatečný, je možné přizpůsobit výpočtovou metodu podmínkám zúčtovací jednotky při zachování základních parametrů vyhlášky.

K odst. 3

Vyhláška stanoví, že poskytovatel služeb v zúčtovací jednotce, ve které nejsou instalována měřidla podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, rozdělí spotřební složku nákladů obdobným způsobem jako složku základní. Kritériem proto bude poměr započitatelné podlahové plochy bytu nebo nebytového prostoru k celkové započitatelné podlahové ploše bytů a nebytových prostorů v zúčtovací jednotce. Půjde o případy, kdy vlastník nerealizoval instalaci měřidel (viz též ustanovení § 6 odst. 1 zákona o službách).

K odst. 4

Odečty měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, u příjemců služeb musí poskytovatel služeb provést nejméně jednou ročně, vždy však ke konci zúčtovacího období. Povinnost instalace měřidel vyplývá z ustanovení § 7, odst. 4, zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění zákona č. 318/2012 Sb.

K odst. 5

V zákonu č. 67/2013 Sb., ve znění zákona č. 104/2015 Sb., je v ustanovení § 6 odst. 3 řešen stav, kdy příjemce služeb neumožní instalaci měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění. Stejně tak, pokud příjemce služeb neumožní jejich odečet nebo je neoprávněně ovlivní. Spotřební složka nákladů pak činí v daném zúčtovacím období u tohoto příjemce služeb trojnásobek průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky. Výpočet spotřební složky pro tyto případy je uveden v Příloze č. 2, na kterou ustanovení § 3 odst. 5 odkazuje. Proti původní úpravě provedené vyhláškou č. 372/2001 Sb. (1,6 násobek průměrné hodnoty spotřební složky) dochází k navýšení této hodnoty na trojnásobek, aby nedocházelo k nespravedlivému přenášení nákladů jednotlivců na ostatní uživatele. Vyhláška uvádí jako jediné porušení povinnosti pouze skutečnost, že příjemce služeb neumožnil instalaci měřidel. Samozřejmě se za porušení povinnosti považují i případy, kdy příjemce služeb neumožní jejich odečet nebo je neoprávněně ovlivní.

Příklad výpočtu spotřební složky je uveden v příloze č. 3

K odst. 6

Jde o novou úpravu, která řeší případy, kdy měřidla podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění nemohla být z technických důvodů nainstalována.

K odst. 7

Vymezuje účel použití úhrady získaných finančních prostředků, které svou podstatou či obsahem jsou určeny k úhradě nákladů v rámci zúčtovací jednotky. Toto ustanovení je zařazeno proto, aby došlo k omezení negativních dopadů na třetí osobu, tedy řádně se chovajícího uživatele bytových a nebytových prostorů. Toto ustanovení má vztah k § 6 odst. 3 zákona o službách resp. k § 3 odst. 5 vyhlášky. Zvýšení spotřební složky se vždy rozúčtovává ve prospěch ostatních příjemců služeb.

K odst. 8

Konkrétním způsobem jsou zde řešeny otázky obnovení odečtů měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů

K § 4 - Rozúčtování nákladů na poskytování teplé vody v zúčtovací jednotce

K odst. 1

Samostatný postup se stanoví pro rozúčtování nákladů na teplo spotřebované na poskytování teplé vody. Opět je základní postup uveden v zákonu o službách, konkrétně v ustanovení § 6 odst. 4 s tím, že náklady na poskytování teplé vody pro zúčtovací jednotku se rozdělí na složku základní a spotřební. Ve vyhlášce jsou proto uvedeny pouze procentní výše jednotlivých složek. Náklady se skládají z nákladů na teplo spotřebované na poskytování teplé vody a z nákladů na spotřebovanou studenou vodu, která byla ohřívána. Základní složka nákladů na teplo spotřebované na ohřev vody činí 30 % a spotřební složka 70 % nákladů. Základní složka nákladů na vodu spotřebovanou na poskytování teplé vody činí 0 % a spotřební složka 100 % nákladů.

Základní složka vyjadřuje náklady, které je třeba vynakládat k zajištění trvalé disponibility dodávky teplé vody požadovaných parametrů do všech míst projektovaného odběru, bez ohledu na to, zda se teplá voda odebírá či nikoliv. Základní složka je založena na technickém řešení a fyzikálních vlastnostech tepla. Je v ní zohledněna skutečnost, že v sobě zahrnuje pohotovost v dodávce teplé vody. Tato neustálá pohotovost je spojena zejména s náklady na zajištění cirkulace teplé vody (její trvalé dohřívání) a zahrnuje v sobě i tepelné ztráty, k nimž v rozvodech dochází. Oproti vytápění je základní složka u teplé vody stanovena konstantně. Základní složku poskytovatel služeb rozděluje mezi příjemce služeb poměrně podle poměru velikosti podlahových ploch.

Spotřební složka i v případě nákladů na poskytování teplé vody vyjadřuje tu část nákladů, které může příjemce služeb svým jednáním ovlivnit. Proto poskytovatel služeb rozděluje spotřební složku poměrně podle náměrů vodoměrů instalovaných u příjemců služeb. Odečty těchto vodoměrů vlastník zúčtovací jednotky provádí nejméně jednou ročně, vždy však ke konci zúčtovacího období jako podklad pro rozúčtování nákladů příjemcům služeb.

K odst. 2

Je zde stanovena povinnost provádět odečty instalovaných vodoměrů nejméně jednou ročně, vždy však na konci zúčtovacího období.

K odst. 3

Případy, kdy nejsou v zúčtovací jednotce instalovány u příjemců služeb vodoměry, se upravují tak, že poskytovatel služeb spotřební složku rozdělí buď podle průměrného počtu osob užívajících byt, nebo nebytový prostor, anebo poměrně podle poměru velikosti podlahových ploch. Pro tento způsob je však nutná dohoda všech příjemců služeb. Citovaný odstavec současně zohledňuje i rozdílnost vybavení bytových jednotek a řeší otázku stanovení odběru v nebytových prostorách.

Neumožní-li příjemce služeb instalaci vodoměru nebo opakovaně neumožní jeho odečet, nebo jej poškodí či ovlivní, upravuje se a řeší zvýšený podíl spotřební složky nákladů příjemce služeb přímo v zákonu o službách. Spotřební složka pak činí v daném zúčtovacím období trojnásobek průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadajících na 1 m² podlahové plochy zúčtovací jednotky. Vyhláška pak odkazuje pouze na Přílohu č. 2, kde je uveden výpočet spotřební složky na vytápění a spotřební složky na poskytování teplé vody.

K odst. 5

Ustanovení vymezuje účel použití úhrady takto získaných finančních prostředků, které svou podstatou – obsahem jsou určeny k úhradě nákladů v rámci zúčtovací jednotky. Toto ustanovení je zařazeno proto, aby došlo k omezení negativních dopadů na třetí osoby, řádně se chovajícího příjemce služeb bytových a nebytových prostorů.

K odst. 6

Ustanovení konkrétním způsobem řeší otázku obnovení odečtu na instalovaném vodoměru v následujícím zúčtovacím období.

K odst. 7

Celkové náklady na vodu, která byla použita jako surovina, pro dodávku teplé vody, rozdělí vlastník objektu mezi jednotlivé příjemce služeb v zúčtovací jednotce poměrně podle náměrů instalovaných vodoměrů. V ostatních případech se postupuje obdobně podle ustanovení odstavců 3 až 6.

K § 5 - Další zvláštní způsoby rozúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody pro dům

V tomto ustanovení jsou upraveny zvláštní způsoby rozúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody v zúčtovací jednotce pro případy, kdy nelze tyto náklady odděleně určit, dále pro případy, kdy jsou byty či nebytové prostory na přání příjemce služeb se souhlasem poskytovatele služeb odpojeny od dodávky, při přímých odběrech teplé vody ve společných prostorách, při poruchách měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, či instalovaných vodoměrů nebo při změně konečného spotřebitele v průběhu zúčtovacího období.

K odst. 1

Je nutný soulad s platnou legislativou, tj. s vyhláškou č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví i jiný způsob rozdělení nákladů na teplo pro přípravu teplé vody v zúčtovací jednotce. Jsou zde řešeny případy, kdy jsou známy pouze souhrnné náklady na teplo a přípravu teplé vody, kdy výroba tepla pro vytápění a poskytování teplé vody se zajišťuje v domovní kotelně nebo když se vytápění a příprava teplé vody zajišťuje teplem z domovní předávací stanice. Výše uvedená vyhláška pro tyto výjimečné případy

Nahrávám...
Nahrávám...