dnes je 4.10.2024

Input:

Ekotoxicita - H 14

24.4.2003, , Zdroj: Verlag Dashöfer

5.2.1
Ekotoxicita - H 14

Ing. Bohumil Beneš a kolektiv autorů

Úvod

Jsou popisovány nové trendy a vývoj kritérií pro hodnocení ekotoxicity odpadů z pohledu Basilejské úmluvy.

Basilejská úmluva používá pro označení nebezpečné vlastnosti "ekotoxicita" kódové označení H 12. Evropský katalog používá pro stejnou nebezpečnou vlastnost kódové označení H14. Označení dle evropského katalogu respektuje i zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů.

V následujícím textu je proto používáno kódové vyjádření H14(12) respektující přednostně zákon č. 125/2001 Sb., o odpadech a současně i Basilejskou úmluvu.

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech stanovuje následující definici nebezpečného odpadu: Nebezpečným odpadem je odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu.

Při přípravě prováděcí vyhlášky k novému zákonu o odpadech týkající se hodnocení nebezpečných vlastností odpadů se vycházelo z aktuálních podkladů EU:

  • Commission Decision replacing Decision 94/3/EC establishing a list of wastes pursuant to Article 1(a) of Consil Directive 75/442/EEC on waste and Concil Desicion 94/904/EC establishing a list of hazardous waste pursuant to Article 1(4) of Concil Directive 91/689/EEC on hazardous waste 2000/532/EEC,

  • Commission Decision 2001/118/EEC.

Během přípravy byly odbornou veřejností diskutovány přístupy k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů a často bylo upozorňováno na nutnost změn v kritériích nebezpečných vlastností. Tyto diskuse probíhají i na mezinárodní úrovni.

V současné době pracuje Technická pracovní skupina (TWG) Basilejské úmluvy na revizi kritérií pro nebezpečné vlastnosti odpadu. TWG se především zabývá přehodnocením stávajících přístupů k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Pracovní materiály jsou dány členským státům k diskusi.

Přehodnocení se zabývá především:

  • samotnou definicí nebezpečné vlastnosti,

  • výběrem metod pro hodnocení vlastností,

  • revizí kritérií,

  • vztahy mezi jednotlivými nebezpečnými vlastnostmi.

Komise takto zpracovala materiály pro nebezpečné vlastnosti:

  • ekotoxicitu H14(12),

  • následnou nebezpečnost (H13) a

  • infekčnost (H6.2).

Pracovní materiály byly zpracovány v letech 1999 a 2001 a dále práce pokračuje na vlastnostech výše uvedených. Pracovní komise plánuje postupně přehodnotit kritéria u všech nebezpečných vlastností odpadů v souladu se současnými poznatky vědy. Následně lze předpokládat, že výsledky TWG budou zapracovány i do přístupů k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů v předpisech EU.

TWG navrhla dosud největší změnu v hodnocení nebezpečné vlastnosti odpadů u ekotoxicity odpadů.

Ekotoxicita - H14(12)

Pro nebezpečnou vlastnost ekotoxicita H14(12) je v příloze III. k Basilejské úmluvě stanovena následující definice:

Látky nebo odpady, které když se uvolňují, mohou představovat akutní nebo následné nebezpečí v důsledku negativního ovlivnění životního prostředí biologickou akumulací nebo toxickým účinkem na biotické systémy.

Ekotoxikologický účinek chemických látek obsažených v odpadech tedy závisí na jejich toxicitě pro organismus v prostředí, respektive na expozici těchto organismů.

Technická pracovní skupina si stanovila k diskusi a pro následné zpracování kritérií hodnocení nebezpečné vlastnosti ekotoxicity tyto základní otázky:

  • V klasifikaci látek obsažených v odpadech není zahrnuto hodnocení expozice v prostředí ani není brán zřetel, že látky mohou být z odpadu dlouhodobě uvolňovány.

  • Kritéria ekotoxicity by měla být stanovena na základě přirozených vlastností chemických látek v odpadech právě jako je u toxicity, degradability, chemických vlastností nebo schopnosti bioakumulace.

  • Basilejská úmluva v definici uvádí " jestliže uvolňuje". Definice tímto připouští stanovení potenciálního nebezpečí u odpadů.

Komise ve svém posledním dokumentu z 15. 5. 2001 v úvodním slovu přistoupila k výše uvedeným otázkám následovně:

Nebezpečnost chemických látek je klíčové slovo v Basilejské úmluvě. Nebezpečnost definoval P. Calow (1994) takto: Možný účinek chemických látek na lidské organismy nebo ekologické systémy závisí na jejich vrozených vlastnostech a na jejich charakterizaci, která se obvykle uvádí jako identifikace nebezpečnosti. Podle této definice, nebezpečná vlastnost ekotoxicita chemických látek obsažených v odpadech je dána jejich vrozenými vlastnostmi a to především ekotoxickými a chemickými vlastnostmi látek za konkrétně daných podmínek expozice.

Systém klasifikace nebezpečnosti chemických látek je z ekotoxikologického hlediska dán nejen toxikologickými vlastnostmi látek, ale i určitými parametry expozice, např. jejich potencionální bioakumulací a jejich schopností degradace v prostředí. Definice indikuje, že ekotoxikologické hodnocení bude muset obsahovat hodnocení nejen akutního účinku, ale musí být hodnocen i chronický účinek.

U většiny chemických látek, které se dnes běžně používají, nejsou k dispozici data o jejich ekotoxicitě. U látek, kde se ekotoxicita uvádí, vychází hodnocení ekotoxického účinku z několika základních aquatických testů jako je akutní test na rybách nebo daphniích.

Ekotoxický účinek látek obsažených v odpadech se hodnotí většinou na základě testů, kdy jsou organismy exponovány za definovaných a kontrolovaných podmínek. Škála běžně používaných systému testů je vhodná pro jednoduchý krátkodobý test letality s jedním druhem organismů.

Bioakumulace a degradace chemických látek jsou důležitý ukazatel pro hodnocení ekotoxikologických rizik a mají signifikantní vliv na distribuci a persistenci látek v biotických systémech a životním prostředí.

Kritéria pro hodnocení ekotoxicity odpadů

Specifická kritéria pro hodnocení ekotoxicity odpadů mohou:

  • vycházet z potenciálního rizika chemických látek nebo

  • mohou být získána na základě toxického testování vlastního odpadu.

Toto je velmi důležité pro porozumění k přístupu hodnocení ekotoxicity látek a odpadů. Metodologický přístup je rozdílný.

Chemické analýzy používané pro určení charakteristiky odpadů zahrnují specifické analýzy prioritních chemických látek jako jsou kovy a vybrané organické polutanty.Výběr analytických metod je důležitý především z pohledu stanovení kvantitativního určení obsahu chemických látek v odpadech. Často však průmyslové odpady obsahují neznámé příměsi nebo reakční produkty. Zkušenosti z posouzení chemického složení odpadů ukázaly, že celková chemická analýza průmyslového odpadu identifikuje jenom malou frakci (50 %) z celkového množství přítomných organických látek

Vzhledem k vysokému počtu látek, které nejsou stanovené na seznamu potencionálních chemických látek, které tvoří odpad nebezpečným, je zcela nemožné v praxi stavět pouze na chemické identifikaci nebezpečných látek.

Samozřejmě, vlastní technologické procesy při kterých odpady vznikají, poskytují zpravidla dostatečné množství podkladů o riziku z chemických látek včetně ekotoxikologického rizika.

Basilejská úmluva předpokládá i přes výše uvedené, že některé polutanty jako je např. skupina persistentních organických látek (POP) je nutné dále sledovat a musí mít specifická kriteria i pro ekotoxicitu. Jde především o polychlorované dioxiny a dibenzo furany a PCB.

Ekotoxikologické testy, nejvíce používané krátkodobé testy akutní toxicity jsou vhodné pro látky ve vodě rozpustné. Pro látky anorganické i

Nahrávám...
Nahrávám...