Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

2016/1318, Doporučení Komise o pokynech na podporu budov s téměř nulovou spotřebou energie

9.8.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

10.2016.1318
2016/1318, Doporučení Komise o pokynech na podporu budov s téměř nulovou spotřebou energie

Úřední věstník Evropské unie

Úplné znění doporučení (EU) č. 2016/1318.

DOPORUČENÍ KOMISE (EU) 2016/1318 ze dne 29. července 2016 o pokynech na podporu budov s téměř nulovou spotřebou energie a osvědčených postupů k zajištění, aby do roku 2020 byly všechny nové budovy budovami s téměř nulovou spotřebou energie

EVROPSKÁ KOMISE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 292 této smlouvy,

vzhledem k těmto důvodům:

(1) Budovy jsou ústředním bodem politiky EU v oblasti energetické účinnosti, neboť na ně připadá téměř 40 %1 konečné spotřeby energie.

(2) Význam odvětví stavebnictví pro zvýšení energetické účinnosti byl zdůrazněn ve sdělení Evropské komise o energetické účinnosti a jejím příspěvku k energetické bezpečnosti a rámci politiky do roku 2030 v oblasti klimatu a energetiky2 a jejím sdělení o rámcové strategii k vytvoření odolné energetické unie s pomocí progresivní politiky v oblasti změny klimatu3.

(3) Úplné provedení a vymáhání stávajících energetických právních předpisů je uznáno jako nejvyšší priorita při zřizování energetické unie.

(4) V souvislosti s cíli energetické účinnosti pro rok 2020 je hlavním právním nástrojem, který řeší energetickou účinnost budov, směrnice o energetické náročnosti budov.

(5) Článek 9 uvedené směrnice stanoví konkrétní cíl, aby do konce roku 2020 všechny nové budovy byly budovami s téměř nulovou nebo velmi nízkou spotřebou energie. Téměř nulová či velmi nízká spotřeba požadované energie by měla být ve značném rozsahu pokryta z obnovitelných zdrojů.

(6) Vnitrostátní předpisy, které provádějí požadavky čl. 9 odst. 1, musí zajistit, aby do 31. prosince 2020 všechny nové budovy byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie. Tentýž cíl téměř nulové spotřeby energie, avšak s kratší lhůtou do 31. prosince 2018, platí pro nové budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci. Tím by se měl pro hospodářské subjekty vytvořit transparentní vnitrostátní právní rámec ohledně požadavků na energetickou náročnost nových budov od konce roku 2020.

(7) Současně s požadavky na nové budovy ukládá směrnice členským státům, aby zavedly podpůrné politiky, jež by stimulovaly renovace stávajícího stavebního fondu na budovy s téměř nulovou spotřebou energie.

(8) Komise vydala pro Evropský parlament a Radu zprávu o pokroku, jejž členské státy v oblasti budov s téměř nulovou spotřebu energie učinily4. Další informace členské státy poskytly jako součást svých povinností předkládat zprávy o této záležitosti.

(9) Pokrok v členských státech se pomalu zlepšuje, ale měl by se urychlit. Ačkoli opatření na podporu růstu budov s téměř nulovou spotřebou energie na vnitrostátní úrovni přibylo, členské státy by měly zvýšit své úsilí k zajištění toho, že všechny nové budovy budou mít téměř nulovou spotřebu energie ve lhůtách stanovených směrnicí.

(10) Směrnice o energetické náročnosti budov je v současné době předmětem přezkumu. Zásady pro budovy s téměř nulovou spotřebou energie jsou jedním z pilířů současné směrnice a od roku 2020 se pravděpodobně stanou normou pro nové budovy. V rámci přezkumu se posoudí, zda bude do roku 2030 potřeba dalších opatření. Vypracovávání nových politik a přístupů by mělo být založeno na pevných základech. Je nezbytně nutné, aby požadavky na budovy s téměř nulovou spotřebou energie pro rok 2020 byly plně provedeny.

(11) Další oporu představuje také čl. 9 odst. 4 směrnice, který stanoví, že Komise může ohledně budov s téměř nulovou spotřebou energie vydat členským státům doporučení,

PŘIJALA TOTO DOPORUČENÍ:

1. Členské státy by se měly řídit pokyny uvedenými v příloze tohoto doporučení. Dodržování těchto pokynů pomůže zajistit, aby do 31. prosince 2020 všechny nové budovy byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie, a rovněž členským státům pomůže vypracovat vnitrostátní plány na zvýšení počtu budov s téměř nulovou spotřebou energie.

2. Toto doporučení bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.

V Bruselu dne 29. července 2016.

Za Komisi

Miguel ARIAS CAÑETE

člen Komise

PŘÍLOHA

1.   Úvod

Po zavedení požadavků na účinnost do vnitrostátních stavebních předpisů spotřebovávají v současnosti nové budovy oproti typickým budovám z 80. let minulého století pouze polovinu energie.

Směrnice o energetické náročnosti budov (EPBD) vyžaduje, aby členské státy stanovily minimální požadavky na energetickou náročnost nově postavených budov a stávajících budov procházejících větší renovací. V návaznosti na tyto minimální požadavky stanoví směrnice o energetické náročnosti budov jednoznačný požadavek, aby do konce desetiletí měly všechny nové budovy téměř nulovou či velmi nízkou spotřebu energie a považovaly se za budovy s téměř nulovou spotřebou energie. Stávající fond budov je však zastaralý a nehospodárný a je renovován pomalu. V souladu se směrnicí o energetické náročnosti budov by měl být i fond stávajících budov postupně transformován tak, aby vyhovoval obdobným normám.

Úplné provedení a prosazování stávajících právních předpisů v oblasti energetiky je uznáno jako prvořadá priorita při vytváření energetické unie (1). Ke dvěma zásadním požadavkům podle stávajícího právního rámce patří zajištění toho, aby do 31. prosince 2020 (v případě veřejných budov o dva roky dříve) byly všechny nové budovy budovami s téměř nulovou spotřebou energie, a podpora transformace stávajícího fondu budov k dosažení norem budov s téměř nulovou spotřebou energie.

2. Souvislosti: Ustanovení směrnice o energetické náročnosti budov týkající se budov s téměř nulovou spotřebou energie

2.1.   Pojem „budova s téměř nulovou spotřebou energie”

Podle čl. 2 bodu 2 směrnice o energetické náročnosti budov se budovou s téměř nulovou spotřebou energie rozumí „budova, jejíž energetická náročnost určená podle přílohy I je velmi nízká. Téměř nulová či nízká spotřeba požadované energie by měla být ve značném rozsahu pokryta z obnovitelných zdrojů, včetně energie z obnovitelných zdrojů vyráběné v místě či v jeho okolí”.

První část definice stanoví energetickou náročnost jako určující prvek, který z budovy činí „budovu s téměř nulovou spotřebou energie”. Tato energetická náročnost musí být velmi nízká a je určena podle přílohy I směrnice o energetické náročnosti budov. Druhá část definice stanoví hlavní zásady k dosažení této velmi nízké energetické náročnosti tím, že výsledná nízká spotřeba energie má být ve značném rozsahu pokryta energií z obnovitelných zdrojů.

Pojem „budova s téměř nulovou spotřebou energie” odráží skutečnost, že energie z obnovitelných zdrojů a opatření pro energetickou účinnost fungují společně. Je-li energie z obnovitelných zdrojů vyráběna v místě, sníží čisté množství dodané energie. V mnoha případech nebude energie z obnovitelných zdrojů vyráběná v místě postačovat k snížení spotřeby energie téměř na nulu bez dalších opatření pro energetickou účinnost nebo významného snížení primárních energetických faktorů u obnovitelných zdrojů energie mimo dané místo. Vyšší a náročnější požadavky na vysoce účinné budovy s téměř nulovou spotřebou energie proto povedou rovněž k většímu využívání energie z obnovitelných zdrojů vyráběné v místě a měly by mít za následek přizpůsobení primárních energetických faktorů u nosičů energie nevyráběné v místě, a to s přihlédnutím k podílu energie z obnovitelných zdrojů.

Zatímco směrnice o energetické náročnosti budov stanoví rámcovou definici budov s téměř nulovou spotřebou energie, za její podrobné praktické uplatňování (např. to, co se rozumí „velmi nízkou energetickou náročností” a jaký je doporučený významný příspěvek „energie z obnovitelných zdrojů”) však odpovídají členské státy, a to při provedení článku 9 směrnice o energetické náročnosti budov do vnitrostátních právních řádů.

2.1.1.   Co je to energetická náročnost „budovy s téměř nulovou spotřebou energie”?

Energetická náročnost je definována (2) jako „… množství energie nutné pro pokrytí potřeby energie spojené s typickým užíváním budovy, což mimo jiné zahrnuje energii používanou pro vytápění, chlazení, větrání, teplou vodu a osvětlení”. Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 244/2012 (3) a doprovodné pokyny (4) poskytují užitečné vodítko, pokud jde o výpočet energetické náročnosti budovy (5).

Podle přílohy I bodu 3 nařízení začíná výpočet energetické náročnosti výpočtem konečné potřeby energie (6) na vytápění a chlazení a končí výpočtem čisté primární energie. „Směr” výpočtu jde od potřeb budovy ke zdroji (tj. primární energii).

Podle směrnice o energetické náročnosti budov mohou členské státy při přeměně konečného množství dodané energie na primární energii a k výpočtu energetické náročnosti budovy použít vlastní vnitrostátní primární energetické faktory.

Spotřeba primární energie musí být vypočítána s použitím primárních energetických faktorů specifických pro jednotlivé energetické nosiče (např. elektřina, topný olej, biomasa, ústřední vytápění a chlazení). Doprovodné pokyny k nařízení v přenesené pravomoci doporučují pro dodanou i vydanou elektřinu použití stejného primárního energetického faktoru 2,5.

Energie vyráběná v místě (spotřebovaná v místě nebo dodávaná na trh) snižuje potřebu primární energie související s dodanou energií.

Konečným cílem výpočtu energetické náročnosti je stanovení roční celkové spotřeby energie z hlediska čisté primární energie, což odpovídá spotřebě energie pro vytápění, chlazení, větrání, teplou vodu a osvětlení. Tato roční bilance je v souladu se stávajícím rámcem směrnice o energetické náročnosti budov. Ze studií však vyplývá, že by mohl být užitečný výpočet energetických bilancí za kratší časové úseky (např. ke sledování denních a sezonních vlivů) (7).

V souladu s čl. 4 odst. 1 musí minimální požadavky brát v úvahu obecné podmínky vnitřního prostředí, aby se zamezilo nepříznivým účinkům, např. nedostatečnému větrání. Aby se v evropském fondu budov zamezilo zhoršení kvality vnitřního ovzduší, komfortu a zdravotních podmínek (8), mělo by dojít k postupnému zpřísňování minimálních požadavků na energetickou náročnost vyplývajících ze zavádění budov s téměř nulovou spotřebou energie v Evropě spolu s odpovídajícími strategiemi zabývajícími se vnitřním prostředím.

Ze studií (9) obdobně vyplývá, že nové a renovované budovy často plánované energetické náročnosti nedosahují. Je proto nutné zavést mechanismy pro porovnání výpočtu energetické náročnosti se skutečnou spotřebou energie.

2.1.2.   Vztah mezi nákladově optimálními úrovněmi a úrovněmi pro budovy s téměř nulovou spotřebou energie

Směrnice o energetické náročnosti budov zavádí systém referenčního srovnání (zásadu „nákladové optimalizace”), kterým se členské státy mají řídit při stanovení požadavků na energetickou náročnost, jež jsou obsaženy ve vnitrostátních nebo regionálních stavebních předpisech, a při jejich pravidelném přezkumu. Podle směrnice o energetické náročnosti budov stanoví nákladová optimalizace (10) minimální úroveň ambicí při renovaci budov i u nových budov.

V souladu s požadavky na nákladově optimální úrovně podle článku 5 směrnice o energetické náročnosti budov je třeba vnitrostátní minimální požadavky na energetickou náročnost co pět let přezkoumávat a v případě, že jsou podstatně méně ambiciózní než vnitrostátní nákladově optimální úrovně, je nutno je posílit.

Metodika nákladové optimalizace členským státům umožňuje stanovit rozmezí požadavků na budovy s téměř nulovou spotřebou energie v roce 2020. To vyžaduje posouzení a porovnání různých opatření pro energetickou účinnost a pro energii z obnovitelných zdrojů, a to jednotlivě a společně, jako součást souborů opatření, která se mají uplatňovat na referenční budovy.

Za účelem stanovení a dosažení úrovně pro budovy s téměř nulovou spotřebou energie mohou proto členské státy použít různé kombinace opatření týkajících se izolace nebo jiných opatření pro energetickou účinnost, zahrnutí vysoce účinných technických systémů budovy a využívání energie z obnovitelných zdrojů vyráběné v místě (11). V rámci výpočtů nákladově optimálních úrovní musí členské státy přezkoumat příspěvek každého z těchto tří druhů opatření.

Členské státy musí pro jednotlivé energetické nosiče stanovit primární energetické faktory. Primární energetické faktory mohou být založeny na vnitrostátních či regionálních průměrných hodnotách nebo na konkrétních hodnotách. Tyto faktory by měly zohledňovat podíl energie z obnovitelných zdrojů v energii dodané do budovy, včetně energie ze zdrojů v okolí, s cílem postavit obnovitelné zdroje energie v místě a mimo dané místo na roveň.

Je důležité mít na paměti, že u převážné většiny nových budov se bude koncepce budov s téměř nulovou spotřebou energie uplatňovat od ledna 2021 (u nových veřejných budov od ledna 2019). Do té doby budou náklady na technologie v důsledku vyspělejších trhů a větších objemů pravděpodobně nižší. Je proto pravděpodobné, že úrovně pro budovy s téměř nulovou spotřebou energie budou odpovídat nákladově optimálním úrovním pro rok 2020.

Z důkazů vyplývá, že stávající technologie související s úsporami energie, energetickou účinností a energií z obnovitelných zdrojů postačují k tomu, aby společně dosáhly vhodného cíle pro budovy s téměř nulovou spotřebou energie (12). Technologická mezera, kterou by bylo třeba do roku 2021 odstranit, nebyla zjištěna. Analýza zpráv o nákladově optimálních úrovních, které se vyžadují podle článku 5 směrnice o energetické náročnosti budov, naznačuje, že lze dosáhnout hladkého přechodu mezi nákladovou optimalizací a budovami s téměř nulovou spotřebou energie (13).

Pětiletý cyklus přezkumu nákladové optimalizace představuje příležitost k zavedení vyšší energetické účinnosti do vnitrostátních stavebních předpisů, jelikož jsou odzkoušeny nové technologie, a šanci předpisy o energetické náročnosti budov změnit s cílem odstranit rozdíl oproti nákladově optimálním úrovním. Po roce 2020 umožní zásada nákladové optimalizace další zvyšování úrovní ambicí u požadavků na budovy s téměř nulovou spotřebou energie v případě nových budov, a to v rámci pravidelného přezkumu vnitrostátních stavebních předpisů vztahujících se na nové a stávající budovy.

2.1.3.   Jak přispívají obnovitelné zdroje energie?

Obzvláště důležitým cílem bylo začlenění obnovitelných zdrojů energie do vnitrostátních prováděcích předpisů týkajících se budov s téměř nulovou spotřebou energie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES (14) (dále jen „směrnice o energii z obnovitelných zdrojů”) požaduje, aby členské státy zavedly ve svých stavebních předpisech vhodná opatření s cílem zvýšit podíl všech druhů energie z obnovitelných zdrojů ve stavebnictví (15).

Tato opatření doplňují požadavky na budovy s téměř nulovou spotřebou energie obsažené ve směrnici o energetické náročnosti budov. Ustanovení směrnice o energetické náročnosti budov přirozeně usilují o využívání obnovitelných zdrojů energie, zejména zdrojů v místě, jelikož energie vyráběná v místě snižuje primární energii související s dodanou energií. Obnovitelné zdroje energie v místě jsou proto vždy součástí výpočtu energetické náročnosti budovy.

Zatímco řada členských států vyžaduje určitý podíl energie z obnovitelných zdrojů ve spotřebované primární energii nebo minimální příspěvek energie z obnovitelných zdrojů vyjádřený v kWh/m2 za rok, ostatní členské státy uplatňují nepřímý požadavek, jako je nízká spotřeba primární energie z neobnovitelných zdrojů, který lze splnit pouze tehdy, je-li součástí stavební koncepce energie z obnovitelných zdrojů (16). Tato flexibilita umožňuje přizpůsobit se situaci v jednotlivých členských státech a místním podmínkám (typ budovy, klimatické podmínky, náklady na srovnatelné technologie výroby energie z obnovitelných zdrojů a jejich dostupnost, optimální kombinace s opatřeními na straně poptávky, hustota zástavby atd.). Nejčastěji používanými systémy energie z obnovitelných zdrojů v budovách s téměř nulovou spotřebou energie jsou vestavěné solární tepelné systémy a fotovoltaické systémy. K dalším obnovitelným zdrojům energie používaným v těchto budovách patří geotermální energie (tepelná čerpadla využívající podzemní zdroj) a biomasa.

Technologie výroby energie z obnovitelných zdrojů, jako jsou solární tepelné systémy a fotovoltaické systémy, jsou například nákladově efektivnější ve středozemním klimatu (jež se vyznačuje vyšším slunečním zářením) než v ostatních klimatických pásmech. Tyto technologie proto mohou vykazovat vyšší poměrný příspěvek k přísnějším požadavkům na energetickou náročnost.

Co se týká obnovitelných zdrojů energie mimo dané místo, včetně zdrojů v okolí, jako je ústřední vytápění a chlazení (17), podíl energie z obnovitelných zdrojů v kombinaci energetických nosičů (např. v případě, je-li energetickým nosičem elektřina, kombinace v elektroenergetické síti) ovlivní energetickou náročnost budovy prostřednictvím primárních energetických faktorů. Členské státy tuto flexibilitu využívají, jelikož jsou zaznamenány značně rozdílné primární energetické faktory u různých energetických nosičů obecně, a konkrétně u většiny obnovitelných zdrojů energie a technologií výroby energie z obnovitelných zdrojů (18).

2.2.   Co musí zahrnovat definice budovy s téměř nulovou spotřebou energie uplatňované na vnitrostátní úrovni?

Většina členských států (19) již používá ukazatel spotřeby primární energie vyjádřený v kWh/m2 za rok v souladu s přílohou I. Členské státy mimoto často zahrnují i jiné parametry, jako jsou například hodnoty U prvků obvodového pláště, čistá a konečná energie pro vytápění a chlazení a emise CO2.

Přibližně 60 % členských států stanovilo podrobné uplatňování vymezení budovy s téměř nulovou spotřebou energie v právním dokumentu (např. ve stavebních předpisech a energetických vyhláškách).

Podrobné praktické uplatňování vymezení budovy s téměř nulovou spotřebou energie ze strany členských států musí zahrnovat číselný ukazatel spotřeby primární energie vyjádřený v kWh/m2 za rok (20). Toto podrobné uplatňování musí být zahrnuto ve vnitrostátních prováděcích opatřeních nebo ve vnitrostátním plánu na zvýšení počtu budov s téměř nulovou spotřebou energie.

2.3.   Nové budovy: harmonogram pro dosažení cílů týkajících se budov s téměř nulovou spotřebou energie

Podle čl. 9 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov členské státy:

„… zajistí, aby:

a) do 31. prosince 2020 všechny nové budovy byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie a

b) po dni 31. prosince 2018 nové budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie”.

Vnitrostátní právní předpisy k provedení požadavků čl. 9 odst. 1 musí obsahovat ustanovení, opatření nebo politiky, jež zajistí, že do 31. prosince 2020 budou všechny nové budovy budovami s téměř nulovou spotřebou energie. Totéž platí pro nové budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci, které musí být budovami s téměř nulovou spotřebou energie do 31. prosince 2018.

S cílem připravit provádění čl. 9 odst. 1 musely vnitrostátní plány na zvýšení počtu budov s téměř nulovou spotřebou energie zahrnovat mimo jiné průběžné cíle pro zlepšení energetické náročnosti nových budov do roku 2015. Tyto cíle se mohly týkat minimálního procentního podílu nových budov, které jsou budovami s téměř nulovou spotřebou energie, do uvedeného data.

Členské státy musí zajistit, aby byly požadavky čl. 9 odst. 1 písm. a) splněny do 31. prosince 2020 a požadavky čl. 9 odst. 1 písm. b) do 31. prosince 2018. Ačkoli se jedná o budoucí data, lhůta pro provedení článku 9 ve vnitrostátním právu byla stanovena na 9. ledna 2013 (21). Do tohoto dne se musela všechna ustanovení článku 9 týkající se budov s téměř nulovou spotřebou energie odrazit ve vnitrostátních prováděcích opatřeních. Takovéto dlouhé období příprav je nezbytné vzhledem k době potřebné k zhotovení plánů, získání stavebního povolení a výstavbě budovy.

Stanovení těchto cílů ve vnitrostátních právních předpisech zajišťuje transparentnost politických cílů a pro hospodářské subjekty a ostatní zúčastněné strany zviditelňuje budoucí požadavky na energetickou náročnost nových budov.

Podle čl. 9 odst. 1 musí členské státy zajistit, aby do příslušného data „všechny nové budovy byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie”. Občané, kteří budou v roce 2021 pořizovat nově postavené budovy nebo byty, budou proto očekávat, že se trh vyvíjel v souladu s těmito cíli a že budovy jsou budovami s téměř nulovou spotřebou energie.

Zkušenosti ze stavebnictví ukazují, že termín ukončení výstavby nebo dokončení budovy může být nejistý a že může dojít k prodlevám. Členské státy musí mít na zřeteli dobu platnosti stavebních povolení, dobu výstavby a dokončení stavebních prací a cíle stanovené v čl. 9 odst. 1 směrnice o energetické náročnosti budov, aby zamezily nesplnění povinnosti zajistit, aby „do ledna 2021 všechny nové budovy byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie”.

2.4.   Politiky a opatření na propagaci budov s téměř nulovou spotřebou energie

Podle čl. 9 odst. 1 musí členské státy vypracovat vnitrostátní plány na zvýšení počtu budov s téměř nulovou spotřebou energie. Minimální prvky, které musí být zahrnuty ve vnitrostátních plánech, jsou stanoveny v čl. 9 odst. 3:

„Vnitrostátní plány zahrnují mimo jiné následující prvky:

a) podrobné praktické uplatňování vymezení budov s téměř nulovou spotřebou energie ze strany členských států odrážející jejich celostátní, regionální nebo místní podmínky a zahrnující číselný ukazatel spotřeby primární energie vyjádřený v kWh/m2 za rok …;

b) průběžné cíle pro zlepšení energetické náročnosti nových budov do roku 2015 …;

c) informace o politikách a finančních nebo dalších opatřeních (…), včetně údajů o vnitrostátních požadavcích a opatřeních týkajících se využívání energie z obnovitelných zdrojů v nových budovách a ve stávajících budovách, které jsou předmětem větší renovace, v souvislosti s čl. 13 odst. 4 směrnice 2009/28/ES a s článkem 6 a 7 této směrnice.”

2.5.   Podpora transformace stávajících budov na budovy s téměř nulovou spotřebou energie

Směrnice o energetické náročnosti budov ukládá povinnosti téměř nulové spotřeby energie rovněž pro stávající budovy, aniž by stanovila cílová data nebo povinnost zavést minimální požadavky na energetickou účinnost. Podle čl. 9 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov členské státy „– po vzoru veřejného sektoru – vypracují politiky a přijmou opatření, jako je stanovení cílů, aby stimulovaly transformaci budov na budovy s téměř nulovou spotřebou energie, a informují o nich Komisi ve svých vnitrostátních plánech …”.

Podpora transformace stávajícího fondu budov na budovy s téměř nulovou spotřebou energie podle čl. 9 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov by měla jako jeden z prvků zahrnovat zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů (čl. 9 odst. 3 písm. c)). V čl. 13 odst. 6 směrnice o energii z obnovitelných zdrojů se mimoto vyžaduje, aby členské státy ve svých stavebních předpisech podporovaly používání vytápění a chlazení z obnovitelných zdrojů energie.

Ustanovení čl. 9 odst. 2 proto usiluje o zvýšení rozsahu renovace stanovením vnitrostátních politik na podporu renovace stávajících budov k dosažení nižší úrovně energetické náročnosti odpovídající budovám s téměř nulovou spotřebou energie. Povinnost stanovenou v čl. 9 odst. 2 směrnice o energetické náročnosti budov doplňují dlouhodobé vnitrostátní strategie týkající se renovace budov podle článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/27/EU (22) (dále jen „směrnice o energetické účinnosti”), což by mělo vést k vyšší míře renovace uvolněním finančních prostředků a investic do renovace budov. Tyto dlouhodobé strategie týkající se renovace budov spojují výše uvedené prvky směrnice o energetické účinnosti (míra renovace) a směrnice o energetické náročnosti budov (rozsah renovace).

Rámcová definice budovy s téměř nulovou spotřebou energie ve směrnici o energetické náročnosti budov nerozlišuje mezi novými a stávajícími budovami. Takovéto rozlišování by mohlo být pro spotřebitele matoucí a stejně tak by bylo matoucí, pokud by pro nové a stávající budovy existovala samostatná hodnocení za účelem certifikace energetické náročnosti.

„Transformace na budovy s téměř nulovou spotřebou energie” proto znamená renovaci v rozsahu, který umožňuje splnění požadavků na energetickou náročnost na úrovni odpovídající budovám s téměř nulovou spotřebou energie. To nebrání existenci rozdílných lhůt a finanční podpory pro stávající budovy, přičemž se uznává delší doba, jež je v případě stávajících budov zapotřebí k tomu, aby byly úrovně pro budovy s téměř nulovou spotřebou energie nákladově optimální.

3. Pokrok členských států na cestě k budovám s téměř nulovou spotřebou energie

3.1.   Uplatňované vnitrostátní definice budovy s téměř nulovou spotřebou energie

Číselné ukazatele nejsou mezi jednotlivými členskými státy srovnatelné kvůli rozdílným metodikám používaným při výpočtu energetické náročnosti (23). Některé členské státy rozšířily rozsah číselného ukazatele zahrnutím nepovinné spotřeby energie, například spotřeby energie u spotřebičů. Z důkazů vyplývá, že zahrnutí osvětlení a spotřebičů může vést k optimálnějším řešením, zejména s ohledem na spotřebu elektřiny (24).

S touto výhradou dostupné důkazy (25) prokazují, že pokud byl stanoven číselný ukazatel, jsou požadavky poměrně široké a sahají od 0 kWh/m2 za rok do 270 kWh/m2 za rok (což zahrnuje spotřebu energie u spotřebičů) a jsou uvedeny především jako spotřeba primární energie vyjádřená v kWh/m2 za rok. Vyšší hodnoty jsou stanoveny především pro nemocnice nebo jiné speciální neobytné budovy.

U obytných budov usiluje většina členských států o spotřebu primární energie nepřesahující 50 kWh/m2 za rok. Maximální spotřeba primární energie je v rozmezí od 20 kWh/m2 za rok v Dánsku nebo 33 kWh/m2 za rok v Chorvatsku (pobřeží) do 95 kWh/m2 za rok v Lotyšsku. Řada zemí (Belgie (Brusel), Estonsko, Francie, Irsko, Slovensko, Spojené království, Bulharsko, Dánsko, Chorvatsko (vnitrozemí), Malta, Slovinsko) usiluje o dosažení spotřeby ve výši 45 nebo 50 kWh/m2 za rok (26).

Co se týká podílu energie z obnovitelných zdrojů, zprávy se různí, přičemž jen několik málo zemí stanoví konkrétní minimální procentní podíl a většina států předložila kvalitativní vyjádření.

Žádný členský stát dosud neoznámil legislativní režim v případně neuplatnění požadavků na budovy s téměř nulovou spotřebou energie v konkrétních a odůvodněných případech, u nichž je analýza nákladů a přínosů během daného ekonomického životního cyklu budovy negativní, jak je přípustné podle čl. 9 odst. 6 směrnice o energetické náročnosti budov.

3.2.   Politiky a opatření na propagaci budov s téměř nulovou spotřebou energie

Posouzení stavu k říjnu 2014 (27) ukázalo, že členské státy oznámily ve svých vnitrostátních plánech a vnitrostátních akčních plánech energetické účinnosti širokou škálu politik a opatření na podporu cílů týkajících se budov s téměř nulovou spotřebou energie, ačkoliv často není jasné, do jaké míry se tato opatření výslovně zaměřují na budovy s téměř nulovou spotřebou energie. V porovnání se situací oznámenou ve zprávě Komise o pokroku z roku 2013 (28) se počet politik a opatření oznámených členskými státy

 
 Napište nám
 Beru na vědomí, že tento formulář neslouží pro zadávání odborných dotazů, ale pro zasílání Vašich podnětů a postřehů k fungování portálu. Pro zadávání odborných dotazů prosím používejte tento formulář. Děkujeme za pochopení.
 Děkujeme, na Váš podnět budeme reagovat do 24 hodin v rámci pracovního týdne.
Input: