Úvodem

Mezinárodní organizace práce (dále jen MOP) je jednou z nejdůležitějších odborných mezinárodních organizací přidružených k OSN. Byla založena v roce 1919 na základě Versailleské mírové smlouvy. Původní znění ústavy MOP bylo vyhlášeno v Mírové smlouvě versailleské jako část XIII. této smlouvy pod články 387 až 427 (č. 217/1921 Sb.). Vzhledem k tomu, že Československá republika byla signatářem Mírové smlouvy versailleské, byla i zakládajícím členem MOP. V roce 1946 byla ústava MOP drobně změněna (č. 98/1947 Sb.) a MOP byla přijata jako jedna z prvních organizací do systému Organizace spojených národů. Vzhledem k tomu, že se Česká republika v roce 1993 přihlásila k právnímu nástupnictví České a Slovenské federativní republiky, stala se členem MOP.

Sídlem MOP je Ženeva a úředními jazyky jsou angličtina, francouzština, španělština, ruština, němčina, arabština a čínština. V současné době je cca 180 zemí světa členskými státy MOP.

MOP má v systému organizací OSN zcela unikátní strukturu, její struktura je totiž tripartitní - zástupci zaměstnanců i zaměstnavatelů jsou rovnocennými partnery zástupcům vlád členských států a také rovnocenně vystupují i při všech jednáních a hlasováních s výjimkou hlasování při přijímání rozpočtu MOP a při hlasování Mezinárodní konference práce, kde mají vládní skupiny dvojnásobný počet hlasů.

Základem struktury MOP jsou tři hlavní orgány:

• Mezinárodní konference práce,
• Správní rada,
• Mezinárodní úřad práce.

*** *** ***

Příručka Školení bezpečnosti práce

Příručka na více než 2000 str. přináší prakticky zpracovanou problematiku BOZP a PO včetně podkladů pro školení při 20 nejběžnějších činnostech a vzorových testů.

>>Objednat můžete ZDE<<

*** *** ***

Mezinárodní konference práce

Mezinárodní konference práce (dále jen MKP) se koná pravidelně vždy v červnu každého roku v Ženevě. Každý členský stát zde reprezentují dva vládní delegáti a po jednom delegátovi za stranu zaměstnanců a za stranu zaměstnavatelů. MKP přijímá zásadní dokumenty MOP, diskutuje celosvětově významné sociální a pracovní otázky, přijímá rozpočet MOP a volí Správní radu.

Správní rada je de facto výkonný orgán MOP. Schází se pravidelně třikrát ročně. Tvoří ji 56 řádných členů a 66 zastupujících členů. Deset řádných členů je stále obsazeno zástupci hospodářsky významných států, zbývající členové jsou každé tři roky voleni, např. v roce 2005 byla vláda České republiky zvolena zastupujícím členem na léta 2005-2008. Správní rada volí generálního tajemníka MOP a realizuje programy MKP.

Mezinárodní úřad práce je v podstatě stálý sekretariát MOP, v jehož čele stojí generální ředitel, který je volen na pětileté období. Úřad zaměstnává cca 2 000 úředníků, a to nejen v ženevském ústředí, ale i ve 40 regionálních úřadovnách po celém světě. Česká republika spadá pod budapešťskou regionální ústřednu MOP.

Základním posláním MOP je formulování, přijímání a prosazování mezinárodních pracovních standardů. Ty jsou přijímány ve formě úmluv, protokolů a doporučení a týkají se především svobody sdružování, politiky zaměstnanosti, pracovních podmínek, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, sociálního zabezpečení a dalších otázek. Úlohou MOP je usilovat o zlepšení takových pracovních podmínek, které znamenají nespravedlnost a strádání pro mnoho lidí.

Mezinárodní úmluvy jsou mezinárodní dohody, které stanovují zejména cíle státní politiky BOZP a pracovní normy. Úmluvy jsou normy, které se po ratifikaci stávají pro členský stát závazkem. Mezinárodní doporučení nemají závaznou podobu, není nutné je ratifikovat. Doporučení většinou konkretizují metody, kterými je možné dosáhnout cílů nebo norem stanovených úmluvou.

Všechny úmluvy, protokoly a doporučení přijaté na Mezinárodní konferenci práce jsou rozeslány všem členským státům, které jsou podle článku 19 odst. 5 písmo b) Ústavy MOP povinny předložit úmluvu svým orgánům, zpravidla zákonodárným sborům, a ty jsou povinny ve stanovené lhůtě (většinou roční) rozhodnout o její ratifikaci. Je-li úmluva ratifikována, zasílá se ratifikační listina členského státu generálnímu řediteli k zaregistrování. Pokud členský stát úmluvu neratifikuje, podá Správní radě informaci o důvodech, pro které ji neratifikuje a také o stavu vnitrostátního zákonodárství v oblasti upravené úmluvou nebo doporučením.

Úmluvy Mezinárodní organizace práce

Od roku 1919 přijala MOP celkem 187 úmluv. Československá republika, Československá socialistická republika, Česká a Slovenská federativní republika a Česká republika za celé toto období přijaly a ratifikovaly celkem 75 úmluv. Z tohoto počtu bylo již 13 úmluv oficiálně vypovězeno a v případě Úmluvy č. 45 o pracích v podzemí (ženy) probíhá letos proces jejího vypovězení.

Podle článku 10 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Z tohoto pohledu je tedy Česká republika vázána všemi výše uvedenými 75 ratifikovanými úmluvami, které mají dokonce přednost před zákonem. Z toho důvodu byla také řada úmluv ratifikovaných ČSSR v letech 1948-1989 vydána až v roce 1990 a 1991, aby bylo učiněno zadost ústavněprávní zásadě, že ratifikované mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a že mají přednost před zákonem.

Tyto úmluvy lze z hlediska obsahového rozdělit do následujících skupin:

• úmluvy pojednávají o základních právech a svobodách,
• úmluvy pojednávající o zaměstnávání,
• úmluvy pojednávající o pracovních podmínkách,
• úmluvy pojednávající o sociálním zabezpečení,
• úmluvy ostatní.

Do první skupiny lze zařadit zejména úmluvy týkající se nucené práce (Úmluva č. 29 a č. 105), svobody sdružování a ochrany práva odborově se organizovat a kolektivně vyjednávat (Úmluva č. 87, 98 a 135) a rovnosti v odměňování a zákazu diskriminace v zaměstnání (Úmluvy č. 100 a 111).

Do skupin úmluv týkajících se zaměstnávání řadíme především úmluvy týkající se minimálního věku pro vstup do zaměstnání (Úmluva č. 5, 10 a 138), služeb zaměstnanosti (Úmluva č. 88), politiky zaměstnanosti (Úmluva č. 122) a z poslední doby úmluvy o soukromých agenturách práce (Úmluva č. 181).

Skupina úmluv s tematikou sociálního zabezpečení je zaměřena zejména na odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání (Úmluvy č. 12, 17, 18, 19, 39 a 42), invalidního pojištění (Úmluvy č. 37, 38 a 128) a minimálních standardů sociálního zabezpečení (Úmluva č. 102).

Do poslední skupiny ostatních úmluv řadíme úmluvy týkající se inspekce emigrantů (Úmluva     č. 21), správy práce (Úmluva č. 150) nebo ochrany zdraví a zdravotní péče (Úmluva č. 164).

Úmluvy pojednávající o pracovních podmínkách

V naší oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví se v praxi setkáváme především s úmluvami a předpisy týkajícími se pracovních podmínek. I tuto skupinu lze v podstatě rozčlenit do tří podskupin

• úmluvy týkající se mezd,
• úmluvy týkající se pracovní doby a noční práce,
• úmluvy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Úmluvy týkající se mezd (ČR má ratifikovány pouze čtyři)

• Úmluva č. 26 o mechanismu stanovení minimálních mezd, 1928 (č. 439/1990 Sb.)
• Úmluva č. 95 o ochraně mzdy, 1949 (č. 411/1991 Sb.)
• Úmluva č. 99 o mechanismu stanovení minimálních mezd v zemědělství, 1951 (č. 470/1990 Sb.)
• Úmluva č. 100 o stejném odměňování mužů a žen za práci stejné hodnoty, 1951 (č. 450/1990 Sb.).

 Úmluvy týkajících se pracovní doby (ČR má ratifikováno celkem osm)

• Úmluva č. 1 o omezení pracovní doby v průmyslu (č. 80/1922 Sb.),
• Úmluva č. 14 o provedení týdenního klidu v průmyslových závodech, 1921 (č. 98/1924 Sb.),
• Úmluva č. 43 o sklárnách na výrobu tabulového skla, 1934 (č. 353/1938 Sb.),
• Úmluva č. 49 o zkrácení pracovní doby (sklárny na výrobu lahví), 1935 (č. 354/1938 Sb.),
• Úmluva č. 90 o noční práci mladistvých (průmysl) (revidovaná), 1948 (č. 460/1990 Sb.),
• Úmluva č. 132 o placené dovolené (revidovaná), 1970 (č. 229/1998 Sb.),
• Úmluva č. 140 o placeném studijním volnu, 1974 (č. 491/1990 Sb.),
• Úmluva č. 171 o noční práci, 1990 (č. 230/1998 Sb.).

Úmluvy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. (ČR má ratifikováno celkem 14)

• Úmluva č. 13 o používání běloby v natěračství, 1921 (č. 74/1924 Sb.),
• Úmluva č. 27 o označování vah (břemena dopravovaná loďmi), 1929 (č. 194/1934 Sb.),
• Úmluva č. 77 o lékařském vyšetření mladistvých (průmysl), 1946 (č. 23/1981Sb.),
• Úmluva č. 78 o lékařském vyšetření mladistvých (neprůmyslová práce), 1946 (č. 24/1981 Sb.),
• Úmluva č. 115 o ochraně pracovníků před ionizujícím zářením, 1960 (č. 465/1990 Sb.),
• Úmluva č. 120 o hygieně v obchodech a kancelářích, 1964 (č. 403/1991 Sb.),
• Úmluva č. 124 o lékařském vyšetření způsobilosti mladistvých k zaměstnání pod zemí v dolech, 1965 (č. 25/1981 Sb.),
• Úmluva č. 136 o ochraně proti ohrožení otravou benzenem 1971 (č. 26/1981 Sb.),
• Úmluva č. 139 o předcházení a kontrole nebezpečí z povolání způsobených karcinogenními látkami a činiteli, 1974 (č. 408/1991 Sb.),
• Úmluva č. 148 o ochraně pracovníků proti nebezpečím z povolání způsobeným znečištěním vzduchu, hlukem a vibracemi na pracovištích 1977 (č. 444/1991 Sb.),
• Úmluva č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a pracovní prostředí, 1981 (č. 20/1989 Sb.),
• Úmluva č. 161 o závodních zdravotních službách, 1985 (č. 145/1988 Sb.),
• Úmluva č. 167 o bezpečnosti a ochraně zdraví ve stavebnictví, 1988 (č. 433/1991 Sb.),
• Úmluva č. 176 o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci v dolech, 1995(č. 111/2001 Sb. m.s.).

Pomineme-li prvé dvě nejstarší úmluvy, v praxi již málo používané, musíme připomenout, že díky úmluvám č. 77 a 78 máme v zákoníku práce již z doby účinnosti starého zákoníku práce     č. 65/1965 Sb. zakotvenu povinnost lékařských preventivních prohlídek mladistvých před vznikem pracovního poměru a dále pravidelně nejméně jednou ročně. Jejich cílem je totiž jediné, aby se mladiství pravidelně podrobovali lékařským preventivním prohlídkám.

Úmluva č. 115 byla u nás základem veškeré legislativy v oblasti využívání jaderné energie a ionizujícího záření, která se začala formovat v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a která je dnes završena zákonem č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dá se konstatovat, že veškeré požadavky úmluvy máme v tomto zákoně zapracovány.

Úmluva č. 120 stanoví v příloze tzv. Všeobecné zásady, které musejí být dodržovány v obchodě i v kancelářích. Tyto zásady se týkají čistoty, větrání, osvětlení, teploty, podmínek pracoviště, pitné vody, umýváren, záchodů a šaten, hluku a vibrací a zajištění první pomoci.       V podstatě se dá konstatovat, že je naplněna nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, nařízením vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí a nařízením vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

Úmluva č. 124 stanoví, že pro zjištění způsobilosti mladistvých do 21 let k zaměstnání nebo práci pod zemí v dolech se má vyžadovat důkladné lékařské vyšetření a periodická opakovaná vyšetření v obdobích ne delších jednoho roku. V § 243 a následujících zákoníku práce a ve vyhlášce č. 288/2003 Sb., (kterou se stanoví práce a pracoviště, které jsou zakázány těhotným ženám, kojícím ženám, matkám do konce devátého měsíce po porodu a mladistvým, a podmínky, za nichž mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání) máme stanovenou zvýšenou ochranu mladistvých, ale pouze mladistvých do 18 let. Ustanovení   § 246 odst. 2 zákoníku práce o vyhlášce, která by rozšířila zákazy některých prací na zaměstnance do věku 21 let, zatím nemáme legislativně naplněno. Stejně tak nemáme speciální ustanovení o pravidelných prohlídkách zaměstnanců mladších 21 let pracujících v dolech, zde má tedy úmluva přednost před zákonem.

V souladu s Úmluvou č. 136 je benzen na seznamu nebezpečných látek a přípravků, jejichž uvádění na trh, do oběhu nebo používání je omezeno (viz vyhláška č. 221/2004 Sb.).

Úmluva č. 139 je úmluvou o předcházení a kontrole nebezpečí z povolání způsobených karcinogenními látkami a činiteli. I tuto problematiku máme dostatečně legislativně ošetřenou, a to nejen v zákoně č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, a v jeho prováděcích předpisech a pak i v zákoně č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).

Úmluva č. 148 je naplněna nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a nařízením vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

Specifikace nejzávažnějších úmluv

Úmluva č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí (č. 20/1989 Sb.)

Zakotvuje zásady vnitrostátní politiky bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, opatření na národní úrovni a opatření na úrovni podniků. Upravuje právo zaměstnanců na BOZP a zlepšování pracovního prostředí. Stát má za úkol vypracovat příslušné zákony a předpisy a jejich dodržování kontrolovat systémem inspekce práce.

Cílem politiky BOZP je předcházet úrazům a jiným újmám na zdraví, které vznikají v důsledku nebo v souvislosti s prací. Smyslem politiky BOZP je určit způsoby činnosti státu (možnosti a nástroje) potřebné k dosažení uspokojivého stavu v ochraně pracovníků a pracovního prostředí. Politika má vymezit příslušné úkoly a povinnosti státní správy, zaměstnavatelů, zaměstnanců a jiných zúčastněných osob s přihlédnutím ke stavu vnitrostátní legislativy. Uskutečňování státní politiky nemůže zabezpečovat jen stát, ale je nutné, aby se na její realizaci podíleli rovněž zaměstnavatelé a zaměstnanci. Podle úmluvy se má zajistit, aby se ve vhodných intervalech prověřoval stav bezpečnosti a zdraví pracovníků. Dohled nad dodržováním právních předpisů o BOZP a o pracovním prostředí se má zajistit vhodnou a přiměřenou soustavou inspekce vybavenou příslušnými kompetencemi.

Úmluva dále stanoví, že je třeba vyžadovat od zaměstnavatelů, aby vytvářeli bezpečné a zdraví neohrožující podmínky pro výkon práce

• pracoviště, stroje, zařízení a postupy, které podléhají kontrole zaměstnavatelů, nesmějí ohrožovat bezpečnost a zdraví zaměstnanců
• chemické, fyzikální a biologické činitele a látky, které podléhají kontrole zaměstnavatelů, nesmějí ohrožovat zdraví zaměstnanců
• zaměstnavatelé musejí poskytovat v případě potřeby vhodné pracovní oděvy a ochranné pracovní prostředky, aby se předcházelo ohrožení úrazy nebo účinky škodlivých pro zdraví
• zaměstnavatelé musejí učinit, pokud je toho třeba, opatření umožňující čelit nenadálým případům a nehodám, včetně prostředků dostačujících ke zvládnutí první pomoci
• pracovník okamžitě oznámí svému bezprostřednímu nadřízenému každou situaci, o níž se může právem domnívat, že představuje bezprostřední a vážné ohrožení pro jeho život nebo jeho zdraví, a zaměstnavatel, dokud nesjedná nápravu, pokud je jí třeba, nemůže požadovat na pracovnících, aby pokračovali v práci za okolností, kdy trvá bezprostřední a vážné nebezpečí pro život nebo zdraví
• opatření týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nesmějí být spojena s žádnými výlohami pro pracovníky.

Úmluva o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí (č. 155) byla přijata dne     23. června 1981 na 67. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce. Ratifikace Úmluvy Československou socialistickou republikou byla zapsána dne 2. prosince 1988 generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce. Podle svého článku 24 odstavce 3 Úmluva vstoupila pro Československou socialistickou republiku v platnost dnem 2. prosince 1989 a byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 20/1989 Sb.

Tato úmluva má celkem 30 článků. Je třeba ji považovat za základ BOZP na mezinárodní úrovni. Je rozčleněna celkem do pěti částí: část I. - Působnost a definice, část II. - Zásady vnitrostátní politiky, část III. - Opatření na národní úrovni, část IV. - Opatření na úrovni podniku a část V. –Závěrečná ustanovení.

Po úvodních článcích, kde je především stanoveno, že úmluva se vztahuje na všechna odvětví hospodářské činnosti a že členský stát, který ji ratifikuje, může po projednání s reprezentativními organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků částečně nebo zcela vyjmout z jejího provádění jednotlivá odvětví hospodářské činnosti, jako např. námořní plavbu nebo lov ryb, jestliže by v nich při provádění vznikaly zvláštní problémy.

Vzhledem k tomu, že naše republika je vnitrozemský stát, tyto výjimky jsme neaplikovali. Smysl a cíl úvodních článků úmluvy je aplikován v ustanovení § 101 odst. 1 zákoníku práce jako naše základní zásada BOZP – „zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce“, a v ustanovení  § 102 odst. 1 zákoníku práce - „zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům“.

Část II. zahrnuje články 4 až 7. V článku 4 se stanoví zásady vnitrostátní politiky týkající se bezpečnosti a zdraví pracovníků a pracovního prostředí po projednání s nejreprezentativnějšími organizacemi zaměstnavatelů. Tento cíl se naplňuje především programem Národní politika BOZP a na ni navazujícími Akčními programy BOZP, které vlády přijímají cca od roku 2000.

V článku 5 se stanoví hlavní oblasti vnitrostátní politiky, s tím není v naší legislativě problém, tyto politiky máme legislativně naplněny již z doby před přijetím úmluvy.

Článek 6 stanoví povinnost vymezit příslušné úkoly a povinnosti veřejných orgánů, zaměstnavatelů, pracovníků a jiných zúčastněných osob na úseku bezpečnosti a zdraví pracovníků a pracovního prostředí. Ani s tím nemáme legislativní problém - základ je samozřejmě v části páté zákoníku práce (zejména § 101 až § 108 zákoníku práce) a v § 9 a 10 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek BOZP, a nelze však opomenout ani zákon     č. 251/2005 Sb., o inspekci práce.

Podle článku 7 je třeba ve vhodných intervalech prověřovat stav bezpečnosti a zdraví pracovníků a pracovního prostředí. Tento článek máme realizovaný § 108 odst. 5 zákoníku práce o povinnosti zaměstnavatele organizovat nejméně jednou ročně prověrky BOZP.

Část III. zahrnuje články 9 až 15. V článku 9 se ukládá členskému státu učinit potřebná opatření v oblasti BOZP pomocí legislativy. Ani s tím není u nás problém, základ právní úpravy BOZP byl historicky součástí zákoníku práce a nyní je ještě obsažen v zákoně č. 309/2006 Sb. V článku 9 se ukládá členskému státu povinnost inspekce nad BOZP. Inspekci BOZP máme upravenou zákonem č. 251/2005 Sb. a inspekci nad ochranou zdraví máme upravenou v zákoně                    č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Článek 10 úmluvy je poměrně stručný a stanoví, že je třeba učinit opatření pro zajištění poradenství zaměstnavatelům a pracovníkům, aby se jim pomohlo vyhovět právním povinnostem. I tuto povinnost máme zajištěnou formou povinnosti orgánů inspekce práce v zákoně č. 251/2005 Sb. a povinnosti orgánů závodní preventivní péče podle § 18a zákona           č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Článek 11 podrobně stanoví řadu úkolů k provádění národní politiky podle článku 4. I tento článek máme legislativně ošetřen řadou předpisů, zejména na úrovni podzákonných předpisů. Jejich podrobný rozbor by však byl nad rámec této kapitoly.

V článku 12 se podrobně stanoví opatření pro osoby, které navrhují, vyrábějí, dovážejí, uvádějí do oběhu nebo převádějí z jakéhokoli důvodu stroje, zařízení nebo látky pro pracovní účely. I to máme legislativně ošetřeno zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, a zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky.

V praxi je asi z celé úmluvy nejznámější článek 13. Podle něj má být pracovník, který nevykonal práci, o níž měl důvodně za to, že bezprostředně a vážně ohrožuje jeho život nebo zdraví, v souladu s vnitrostátními podmínkami a zvyklostmi chráněn před neospravedlněnými důsledky a to je rea1izováno ustanovením § 106 odst. 2 zákoníku práce - právem zaměstnance odmítnout výkon práce, o které má důvodně za to, že ohrožuje jeho zdraví nebo život.

Článek 14 pojednává o vzdělávání a odborné výchově v BOZP, což je v současné době především záležitost jednotlivých zaměstnavatelů, a článek 15 o koordinaci v této oblasti, čímž je míněna koordinace práce ústředních orgánů státní správy - jednotlivých zainteresovaných ministerstev a ústředních státních orgánů.

Pro praxi je nejdůležitější část IV. - Opatření na úrovni podniku, tedy články 16 až 21.

Článek 16 je v podstatě základ, neboť pojednává o tom, že na zaměstnavatelích je třeba vyžadovat, aby nakolik je to prakticky uskutečnitelné, pracoviště, stroje, zařízení a pracovní postupy, které podléhají jejich kontrole, neohrožovaly bezpečnost a zdraví pracovníků a aby byla zajištěna ochrana zdraví zaměstnanců zejména poskytováním osobních ochranných pracovních prostředků. Tento článek je transponován do našeho § 102 a § 104 zákoníku práce a nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

Obsah článku 17, jenž stanoví, že v případě, kdy několik podniků současně vykonává činnost na témže pracovišti, mají spolupracovat při provádění ustanovení této úmluvy, máme obsažen v § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce.

Stejně tak obsah článku 18, který ukládá povinnost zaměstnavatelům zajistit na pracovištích poskytování první pomoci máme přenesen do § 102 odst. 6 zákoníku práce a dále do zákona       č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií.

V článku 19 se ukládají povinnosti spolupráce zaměstnanců a zaměstnavatele a spolupráce zástupců zaměstnanců a zaměstnavatele. Ani v tom nemáme s právní úpravou problém - úprava je obsažena v § 105, § 108, § 279 a § 280 zákoníku práce.

Článek 20 stanoví, že spolupráce zaměstnavatelů a pracovníků nebo jejich zástupců v podniku má být základním prvkem organizačních a jiných opatření učiněných při provádění článků 16 až 19 této úmluvy a opět můžeme opakovat, že smysl a cíl těchto článků je transponován do zákoníku práce do § 105, § 279 a § 280.

Další článek úmluvy, 21, je také známý, neboť stanoví, že opatření týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nesmí být spojena s žádnými výlohami pro pracovníky. To je jedna z našich základních zásad BOZP obsažená v § 101 odst. 6 zákoníku práce.

Závěrečná ustanovení úmluvy se pak týkají ratifikací, oprávnění správní rady MOP vyžádat si zprávu o plnění úmluvy v členském státě a podmínek vypovězení úmluvy. Jen pro zajímavost je možno připomenout, že naše republika podávala zprávu o plnění této úmluvy do Ženevy v roce 2005.

Úmluva č. 161 o závodních zdravotních službách byla přijata dne 26. června 1985 na 71. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce a ratifikace Úmluvy Československou socialistickou republikou byla zapsána dne 25. února 1988 generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce. Podle článku 18 odstavce 3 Úmluva vstoupila pro Československou socialistickou republiku v platnost dnem 25. února 1989 a byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 145/1988 Sb.

Tato úmluva má celkem 24 článků a je opět rozčleněna do pěti částí: část I. - Zásady vnitrostátní politiky, část II. - Úkoly, část III. - Organizace, část IV. - Předpoklady činnosti a část V. - Všeobecná ustanovení.

Cílem této úmluvy je stanovení preventivních úkolů a poradenství pro zaměstnavatele, pracovníky a jejich zástupce v podniku, pokud jde o požadavky pro vytvoření a udržení bezpečného a zdravého pracovního prostředí, které je na prospěch tělesnému a duševnímu zdraví ve vztahu k práci. Je pravdou, že cíle této úmluvy jsou transponovány do naší legislativy přes povinnosti lékařů závodní preventivní péče a přes povinnosti ordinariátů chorob z povolání, neboť od r. 2001 máme v zákoníku práce zakotvenu povinnost každého zaměstnavatele mít svého lékaře závodní preventivní péče.

Je však třeba připomenout, že úmluva používá pojmu "occupational health services" a že náš překlad "závodní zdravotní služby" je nepřesný, přesnější je pojem pracovní lékařství nebo pracovněprávní lékařství. Náš nyní platný zákoník práce v původním znění v roce 2007 používal pojmu "pracovnělékařská péče", ale technická novela to zaměnila zpět na pojem ,,závodní preventivní péče" z důvodu souladu s ustanovením § 18a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. S tím bezprostředně souvisí náš dlouholetý problém lékařských preventivních prohlídek a vyšetření souvisejících s výkonem práce, neboť směrnici MZd. č. 49/1967 Věstníku MZd. ČSR, o posuzování zdravotní způsobilosti k práci ve znění směrnic MZd. č. 17/1970 Věstníku MZd. ČSR, o změnách v posuzování zdravotní způsobilosti k práci, nelze považovat za předpis v souladu       s Ústavou. Tato otázka bude muset být upravena prováděcím předpisem.

Tato úmluva, obdobně jako Úmluva č. 155, obsahuje v praxi známou zásadu, že dohled na zdraví pracovníků ve vztahu k práci nesmí být pro ně spojen se ztrátou na výdělku a že musí být bezplatný a konat se pokud možno v pracovní době. Tato zásada se do naší legislativy transponovala až nedávno novým zákoníkem práce, když se v § 103 odst. 1 písmo e) zákoníku práce stanovila zaměstnavateli povinnost nahradit zaměstnanci, který se podrobí preventivní prohlídce, vyšetření nebo očkování, případnou ztrátu na výdělku a doba vyšetření byla uzákoněna jako jiná důležitá překážka v práci ve smyslu nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci.

Úmluva č. 167 o bezpečnosti a ochraně zdraví ve stavebnictví byla přijata dne 20. června 1988 na 75. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce. Ratifikace Úmluvy Československou socialistickou republikou byla zapsána dne 11. ledna 1990 generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce. Podle článku 38 odstavce 3 Úmluva vstoupila pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku v platnost dnem 11. ledna 1991 a byla publikována pod č. 433/1991 Sb. 

Tato úmluva je velice obsáhlá, má celkem 44 článků. Je členěna do pěti částí: část I. - Působnost a vymezení pojmů, část II. - Obecná ustanovení, část III. - Preventivní a ochranná opatření, část IV. – Provádění a část V. - Závěrečná ustanovení.

Pro praxi je nejdůležitější část III. Její jednotlivé články obsahují zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništích. Pro úplnost si je vyjmenujme - bezpečnost na pracovištích, lešení a žebříky, zdvihadla a vázací prostředky, zařízení pro dopravu, přemísťování zemin a zacházení s materiálem, zařízení, stroje, příslušenství a nářadí, práce ve výškách včetně prací na střechách, výkopy, šachty, zemní práce, podzemní práce a tunely, jímky a kesony, práce ve stlačeném vzduchu, konstrukční rámy a bednění, práce nad vodou, bourání, osvětlení, elektřina, výbušniny, ochrana proti ohni, osobní ochranné pracovní prostředky a ochranný oděv, první pomoc, sociální zařízení, informace a školení, hlášení o nehodách a nemocech.

Lze konstatovat, že tuto úmluvu máme v našem právním řádu promítnutou beze zbytku. Základ je obsažen v ustanovení § 2 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Kromě toho je pak úmluva rozpracována v nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, v nařízení vlády                 č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovišti    s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a v nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích.

Úmluva č. 176, týkající se bezpečnosti zdraví při práci v dolech byla přijata dne 22. června 1995 na 82. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce. S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval. Ratifikace Úmluvy Českou republikou byla zapsána generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce dne 9. října 2000. Úmluva vstoupila v platnost na základě článku 18 odst. 2 dne 5. června 1998. Pro Českou republiku vstoupila v platnost podle odstavce 3 téhož článku dne 9. října 2001 a byla publikována pod č. 111/2001 Sb. m. s.

Tato úmluva obsahuje celkem 24 článků a je opět rozčleněna do pěti částí: Část I. - Definice, část II. - Působnost a způsoby provádění, část III. - Preventivní a ochranná opatření na dole, část IV. - Provádění a část V. - Závěrečná ustanovení.

Nejdůležitější je opět část III. Tato část člení preventivní a ochranná opatření na dole na opatření zaměstnavatele, práva a povinnosti zaměstnanců a jejich zástupců a na spolupráci.

Je možno konstatovat, že ani s naplněním této úmluvy nemáme větší legislativní problémy, základ tvoří zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě a jeho prováděcí předpisy. V poslední době jich bylo vydáno značné množství.

Závěrem je možné upozornit najeden poznatek společný všem probíraným úmluvám. Jedná se o otázku spolupráce zaměstnavatelů se zaměstnanci a jejich zástupci. Všechny moderní úmluvy BOZP tento moment zdůrazňují, neboť v něm vidí určitý prvek prevence rizik před pracovními úrazy. Naše legislativa má sice tuto otázku také upravenou dobře, ale statistiky týkající se pracovních úrazů nám někdy ukazují, že jedna věc je právní předpis a druhá praxe a tomu by tak být nemělo - viz uvedené zákony č. 251/2005 Sb. a č. 258/2000 Sb.

Další ratifikované úmluvy MOP

Výběr dalších ratifikovaných úmluv MOP vztahujících se k BOZP:

• č. 90 o noční práci mladistvých v průmyslu (č. 460/1990 Sb.),
• č. 115 o ochraně pracovníků před ionizujícím zářením (č. 465/1990 Sb.),
• č. 123 o minimálním věku pro práci pod zemí v dolech (č. 507/1990 Sb.),
• č. 130 o léčebně preventivní péči a dávkách v nemoci (č. 537/1990 Sb.),
• č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů (č. 72/1985 Sb.).